Kateřina Chalupová Vystihují ji velkoformátové obrazy a surová malba, které dominuje modrá barva. Krásná a talentovaná akademická malířka Bára Valášková se ve svých obrazech zabývá mapováním, prací s osobním prostorem, jeho narušením a psychologickým vlivem. Nahlédněte s námi pod pokličku její tvorby, která poodhalí zákulisí vzniku uměleckých děl i život mladého umělce v industriálních ateliérech v Libni.
Text: Kateřina Chalupová
Akademická malířka Bára Valášková patří k výrazným osobnostem nastupující generace tuzemské výtvarné scény a má rozhodně co nabídnout. Ačkoliv na střední škole studovala průmyslový design, nakonec se díky dědečkovi začala věnovat malbě. Malovala ve svém volném čase a tato záliba ji přiměla přihlásit se na Akademii výtvarného umění v Praze a jak sama často tvrdí, byl to ten nejlepší nápad ze všech.
Jaké bylo studium na Akademii výtvarného umění? Nechala ti škola volné ruce nebo tě směřovala v závislosti na ateliéru?
Každý ateliér je něčím specifický v závislosti na vedení, které vás někam směřuje a samozřejmě vás to ovlivňuje. Konkrétně na AVU byly 4 ateliéry malby a tím pádem 4 rozdílné přístupy. Výhoda byla, že jste mohli chodit na stáže v rámci AVU i mimo ni, což bylo obohacující z hlediska rozhledu i kontaktů.
Jaké byly začátky? Pomohla ti v tomto směru škola?
Začátky jsou vždy těžké. Lidí ve stejné pozici, jako jste vy, je tady hodně. Tudíž musíte kopnout do vrtule, pracovat a hlavně vydržet. Nikdo na vás opravdu nečeká, jak si občas někteří myslí. Momentálně mám ateliér v Libni, kde jsou i další lidi z AVU, tudíž ten skok do reality nebyl zase až tak markantní. Jsme neustále v kontaktu, konzultujeme spolu, což je velká výhoda. A samozřejmě taky prokrastinujeme u kávy, vína… Občas se stane, že takový klasický páteční večer máme už v úterý.
Jak vypadá tvůj den? Držíš se nějakého denního harmonogramu nebo naopak potřebuješ pro svou práci volnost a nespoutanost?
Pro mě je volnost a různorodost velmi důležitá. Nedokážu si představit sedět každý den v kanceláři u PC, ale zároveň naprosto chápu ostatní, že by nedokázali žít v „chaosu“ jako já. Většinou trávím celé dny v ateliéru, ale když cítím, že není ten den, tak napínám nová plátna, což je taková nezbytná nudná aktivita. Pro mě je důležité mít odstup, tak pak jdu většinou dělat něco úplně jiného, ať vypnu a přijdu na jiné myšlenky. Miluju sport a procházky, jsem s kamarády nebo jdu do galerie a v létě jsem samozřejmě co nejvíc na sluníčku.
Ve své tvorbě se často zabýváš významem prostoru, jeho psychologickým vlivem, obavami z okamžiku. Co tě motivovalo k tomuto záměru?
Jsem docela dost pocitově založený člověk. Takže to, co mě v životě ovlivňuje, nebo co ve mně nějakým způsobem rezonuje, tak se pak přirozeně odráží v mé tvorbě. Jsou to určité reakce na různé podněty ať už pozitivní, či negativní. V poslední době jsem pracovala i se vzpomínkami na místa, kde mi bylo hezky. Jednalo se o menší kresby buď na plátno nebo papír. Byl to takový můj deníkový záznam.
Obrazy jsou často inspirované prvky industriálního prostředí, působí harmonicky, ale zároveň tíživě až úzkostně. Hodně pak pracuješ zejména s chladnými barvami, nejvíce tě vystihuje modrá. Je záměrem působit negativně nebo naopak uklidnit mysl?
Vliv industriálního prostředí se objevil právě v mé diplomové práci, která byla pro mou tvorbu stěžejní. Umění by ve vás hlavně mělo vyvolávat nějaké pocity. Pak je na samém divákovi, jak ho vnímá. Nemyslím si, že mé obrazy působí negativně. I když jsou převážně namalovány suchou gestickou malbou štětcem často propojenou s měkkými pohyby rukou, což na někoho může působit „agresivně“, tak i přesto právě modrá barva ve všech vyvolává spíše meditativní a uklidňující dojem.
Tvá současná tvorba působí jemněji než předcházející díla, změnilo se něco zásadního v tvém přístupu k současné tvorbě?
Řekla bych, že to jde tak nějak přirozenou cestou. Do dřívějších děl jsem více zakomponovala architektonické a konkrétní prvky, odkazy na určitá místa a určité zobrazení reality. V popředí byla více formální stránka. V poslední době se tam odrážela spíše ta pocitová. A to je asi hlavní změna.
Plánuješ se také vrátit k linorytu, který je charakteristický pro tvou ranou tvorbu?
Linoryt byl pro mě takový „odrazový můstek“. Díky němu jsem přišla na to, že mi nejvíce vyhovuje jednoduchost, plošnost, lineárnost, využití spíše kresebného přístupu, což jsem pak přenesla právě na obrazy. Plánuji ho dělat i nadále, protože je super prokládat malování i jinými technikami. Pro mě je to spíše relax než další práce. A navíc si jej můžete tisknout i sami doma např. pomocí lžíce, což je zábavné. Měla jsem z toho „první vánoce“, když mě kamarádka blíž seznámila s touto technikou.
Sociální sítě ze své podstaty pak ukazují líbivé věci, je těžké prorazit s těžkými tématy, jako tvá díla mnohdy zobrazují?
Sociální sítě hlavně každému ukazují jiný obsah. Mně se teď třeba často zobrazují vtipná videa s koťátky. Nejčastěji přidávám fotky obrazů, momenty z ateliéru a z procesu tvorby. Myslím si, že pro ostatní je zajímavé, když můžou nahlédnout i „pod pokličku“. Já už svůj běžný den v ateliéru beru jako samozřejmost, ale vím, že pro spoustu lidí je to rarita. Mě samotnou velmi baví sledovat profily, kde vidím i do zákulisí, ať už nějaké tvůrčí práce nebo aktivity, která mě zajímají.
Vnímáš sociální sítě jako potenciální platformu pro prodej děl nebo se stále uplatňuje tradiční přístup – výstavy, prohlídky ateliéru… šeptanda?
Spousta lidí v mém okolí je využívá už spíše opravdu jen jako portfolio a ano, v současné době jsou jednou z možností pro prodej děl. Jste jednoduše přístupní širší veřejnosti a hodně dělá i sdílení. A i když máte např. výstavu nebo je někdo u vás na návštěvě v ateliéru, tak to často nasdílí na sociální sítě, kde si toho všimnou další lidi. Taková řetězová reakce., „Tichá“ pošta v online prostředí. 😊
Co bys poradilo začínajícím umělcům na AVU a co bys třeba udělala jinak?
Ty jo…člověk si uvědomí, že najednou vlastně nic nemusí. Nebo alespoň já jsem to tak měla. Máte vysněný titul, babička má radost a co dál? Malovat, cestovat, pracovat? Taky jsem upřímně váhala, jestli neodjet někam do ciziny, protože jsem potřebovala změnu. Pak ale přišel covid, díky kterému jsme všichni trávili celé dny v ateliérech v Libni a bylo to vlastně fajn. A co bych poradila? Asi ať každý dělá to, co mu bude dávat smysl a bude ho to naplňovat, ať už dál v umění nebo úplně v jiném oboru.
