Architektka Pavla Melková: Památky zlepšují a obohacují náš život

Pavla Melková je kromě aktuální Ročenky architektury taky autorkou nové publikace s názvem Živá památka. Ta nabízí dialog mezi českými a slovenskými autory a vybrané eseje profesora Kolumbijské univerzity v New Yorku, Jorgeho Otero-Pailose, který se věnuje experimentální památkové péči. Kniha hledá způsoby, jak můžeme památky zapojit do současného života. 

Na základě čeho se určuje, která stavba se stane památkou?

Záleží na tom, zda mluvíme o institucionálně označené památce, anebo o všech objektech, které za památku považujeme. Pro knihu Živá památka je charakteristické, že se nezaměřuje výslovně na institucionální památky. Snaží se pojem památka rozšířit za jejich rámec. Zjednodušeně řečeno pro ni památkou jsou staré hodnotné věci – a možná dokonce i jen hodnotné. Klíč je v tom slově hodnota.

Jak to myslíte?

Pokud pro nás má nějaká věc hodnotu, pak je důležité ji chránit a pečovat o ni. Podstatné ale je nejprve pochopit, v čem pro nás ona hodnota spočívá. A tahle myšlenka prolíná celou knihou. Což nakonec platí i pro institucionální památkovou péči.

Proč bychom se měli ochraně památek věnovat?

Právě proto, že jsou nositeli hodnot, které jsou pro nás důležité. Podstatné je si uvědomit, že je nechráníme jen pro ně samotné, ale proto, že zlepšují, obohacují, náš život. Takže nestačí je jen uchovat, ale je také potřeba je zapojit do našeho života. To je jeden z hlavních motivů knihy.

A jak můžeme památky zapojit do současného života? Máte na to recept?

Kniha obsahuje spíše různé inspirace. Mezi zmiňované nástroje patří třeba rozmluvení památky. Protože na památce je důležitá informace, sdělení, které nese, a podstatné tedy je, aby je v ní lidé také dokázali najít. Jedním ze způsobů vnímání památky je vedle rozumového poznání také její prožití. Duchovní, emoční a smyslové. Takže také zapojení bezprostředního smyslového vnímání uživatele může být jedním z nástrojů, jak uvádět památku do života. Anebo někdy je památkovou hodnotou spíše proces vzniku objektu než jeho výsledná uzavřená forma v dané etapě, a potom je důležité vyzdvihnutí kontinuity jejího příběhu. Různých přístupů a inspirací je v knize hodně – a v tom je jeden z jejích dalších smyslů. 

Památková ochrana a péče bývá v České republice nejčastěji spojována s regulací a restrikcí. Proč to tak je?

Těch důvodů bude víc. Jednak regulace a restrikce zajišťují to nejzákladnější, tedy že památku nesmíme zničit, poškodit – pak už by ani nebylo co zapojovat do života. Až posud je to v pořádku. Mě jenom mrzí, že často už nejdeme dál, že díky tomu pomíjíme další vrstvy, celé široké bohatství, které zabývání se památkami a spolužití s nimi může přinášet. A další důvod bude asi v celkovém nastavení naší společnosti. Která je stále zvyklá dosahovat cílů spíše tvrdými prostředky, to znamená pomocí zákazů, příkazů, prosazovaní silou a mocí. Namísto tvůrčích a měkčích nástrojů, jako je hledání, experimentování, dohoda, inspirace.

Co pro vás osobně znamenají památky?

Jsou spojovací linií – v osobní rovině mezi mou vlastní minulostí, vzpomínkami a současností. V širší rovině mezi minulostí, přítomností – a současně i budoucností společnosti a lidstva… Jsou pro mne jako knihy plné různých vrstev ke čtení  – stop času, lidí, souvislostí – ve smyslové i intelektové rovině. A ráda do těch „knih“ přidávám další stránky, nebojím se toho.

Takže jak se díváte na stavění nových budov v historických částech měst?

Nevidím důvod nové budovy v historických městech nestavět. Ale měli by je například dostat do rukou jen opravdu kvalitní architekti – materiál, se kterým pracují, je totiž příliš cenný, aby se znehodnotil, anebo dokonce i jen nebyl využitý jeho potenciál.

Ke vzhledu nových budov máte nějaké výhrady?

Myslím, že novotvary mohou a mají ukazovat, že vznikly v dnešní době, nemají lidi mást a tvářit se jako historické. Ale může a myslím, že i má, to být patrné až na druhý pohled. Měly by se starou strukturou vytvořit souladný celek, nepoškodit ho, nepotlačit to původní. A to platí jak pro velké měřítko, kdy se staví celé nové budovy do historické zástavby, tak pro novodobé zásahy v rámci jednoho starého domu. Je důležité vidět kvalitu výsledného obrazu celku (který může být rozsáhlejší, než někdy vidíme) – na to se často zapomíná.

Pokud se podíváme na významné a výrazné současné stavby – které z nich aspirují na titul památka?

Je zvláštní, že používáte slovo „výrazné“. Já bych řekla, že za ochranu stojí především ty kvalitní. Výraznost není totéž co kvalita, někdy tomu dokonce může být naopak. A ano, v širším pojetí pojmu památka, ve kterém se naše kniha pohybuje, může za ní být opravdu považovaná i nedávno vzniklá hodnotná budova či věc.

A které historické budovy památkami ještě nejsou, ale měly by být?

Vy stále intuitivně míříte k institucionálním památkám… Ale dobře, i když o tom kniha není. Myslím, že více by se měl chránit právě ten celkový obraz, širší struktura – někde celé ulice, jinde urbanistické struktury, pohledy na ně. Umět v nich účinně odfiltrovat reklamy, křiklavé barvy nebo materiály – tam, kam nepatří. Když říkám chránit obraz, nemyslím tím ale neumožnit do jeho struktury nové zásahy – ale hlídat jejich roli v souladnosti celku. Když opustíme institucionální pohled, myslím, že na všech starých objektech je něco cenného. Stojí za to, to hledat. Už jenom ponechat starý stavební materiál, nevyhodit ho a nepřivézt nový – vzhledem k šetrnosti k prostředí například, ale nejen, i jeho vypovídací hodnota má cenu.

V knize zdůrazňujete, že vnímání ochrany památek i přístup institucionální památkové péče by měly reagovat na proměňující se myšlení společnosti a jejích hodnot. Na základě toho navrhujete možné řešení. Jaké je? 

Nenazvala bych to řešením – spíše konkrétními přístupy. Například již delší dobu je zřejmé, a tady navazuji na minulou odpověď, že bude vznikat stále méně novostaveb a většinový díl architektonické práce se přesune do rekonstrukcí, obnov, přestaveb a dostaveb stávajících objektů. Důvodem je jednak reakce na ubývání volného prostoru, jednak možná úspornost, která je ekonomická a také šetrná vůči planetě. To znamená, že strategie památkové péče (jako naplňování veřejného zájmu) by se mohla rozšířit o – nikoliv jen ochranu, ale spíše podporu – starých stavebních objektů, krajiny, sídel. Nekoncentrovat veškerou energii jen do vybraných, výjimečných a institucionálně deklarovaných památek, ale její část rozšířit na plošný monitoring a aktivní podporu využívání všech cenných starých objektů, zejména namísto jejich bourání a nahrazování novými tam, kde by jejich využití bylo možné.

A další přístupy?

Velká část staveb obsahovala ve své době pohled do – tehdejší – budoucnosti. Byly výrazem nadšení pro revoluční stavební konstrukce, technologie a materiály, stejně jako pro nově definované způsoby žití a přemýšlení. Směřování k budoucnosti, toto napětí pohybu vpřed, je přítomné v samotné jejich povaze. Pokud bychom v rámci ochrany jejich pohled dopředu uzavřeli v minulosti, bez možnosti jeho pokračování do dalších a dalších budoucností, připravíme je o stěžejní rys jejich charakteru, tedy vlastně o to, co chceme zachovat. Chráníme-li továrnu, snažme se ponechat a otevřít prostor pro nové – dnešní a především budoucí postupy vyrábění. Chráníme-li budovu pro bydlení, dejme příležitost novým způsobům života. Chráníme-li kulturní objekt, umožněme v něm současné pojetí kultury – hledící dopředu.

Proč jste se rozhodla navázat zrovna na eseje profesora Otero-Pailose?

S Otero-Pailosem jsem se poprvé setkala, když jsem byla v roce 2014 na Fulbrightově stipendiu na GSAPP Columbijské university v New Yorku, kde vede program památkové péče. Sledovala jsem způsob jeho výuky, vědecký, ale i umělecký přístup, který vkládá do platformy Experimentální péče – kterou na univerzitě založil. A i když v Česku dnes už není úplně neznámý, zatím žádné jeho texty tady nebyly přeložené, tak jsem to chtěla trochu napravit. A také jeho přístup považuji za inspirativní, myslím, že jeho velmi otevřený pohled na problematiku je ve zdejším prostředí s pohledem naopak velmi uzavřeným – přínosný.

Pavla Melková a Jorge Otero-Pailos

Jak jste vybírala další autory pro knihu?

Například jsem se snažila, aby to nebyli jen architekti. Chtěla jsem, aby se v tématu orientovali nejen teoreticky, ale zároveň měli praktické zkušenosti, dávali konkrétní příklady, jak pomoci uvádět památky do života. Také aby jejich výběr byl pestrý – názorově, generačně. Nezpívají všichni tutéž pochodovou píseň – naopak.

Kniha je vydaná, čemu se budete věnovat dál?

Byla bych ráda, kdyby to jejím vydáním neskončilo, není to kniha na noční stolek. Shodujeme se na tom i s ostatními autory, že smyslem je, aby na ni teď navázaly další aktivity. Které by především napomohly tomu, aby se její myšlenky nakonec třeba různě propsaly do reality. Takže plánujeme různé debaty, semináře, přednášky… Uvidíme. Nejbližší bude teď seminář 14. července v Sýpce Lemberk.

A další knihy? Jsou v plánu?

No, měla jsem v poslední době takový vydavatelský maraton, kdy se šťastnou shodou okolností stalo, že vyšly, respektive do konce roku vyjdou všechny knihy, které jsem měla rozepsané, některé i delší dobu. Vyšla kniha esejů Vnímání prostoru, brzy vyjde společná kniha s Antony Gormleym – Gravitační pole nevyslovitelného a také sbírka poezie Tanec zvířeného listí. Neplánovaně se k tomu přidala ještě Ročenka české architektury. Takže budu mít čistý stůl. A ano – něco plánuji, ale dám si na to myslím delší čas. Těším se na volnější tvorbu.

Anna Basiková

Hodně čtu, nepiju kafe, miluju cestování, řezaný kytky, podzim a dlouhý procházky po lese. Učím se švédsky a taky znakovku. Napsala jsem knížku, píšu články a taky dělám v PR a trochu v marketingu. Nikdy mě nenapadlo založit vlastní časopis, ale díky bohu se to stalo. Přeju si, aby vás to tu bavilo.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.