Má dáti, nebo dal? Aneb proč dávat dýško není vaše povinnost

O velikosti dýška v restauraci či kavárně se vede mnoho diskuzí. Někteří dávají vždy, jiní zásadně nikdy. V Česku platí obecné pravidlo 10 %. Podle nedávného průzkumu prý Češi nechávají v restauraci obsluze navíc většinou kolem dvaceti až čtyřiceti korun bez ohledu na útratu. Jak to tedy je? Měli byste dávat spropitné, i když nejste spokojeni? A kolik vlastně?

Průzkum agentury Stem/Mark pro Storyous je sice už tři roky starý, ale pořád hodně aktuální. Vyšlo z něj například to, že devět hostů z deseti bere spropitné jako výraz spokojenosti, respektive toho, že bylo vše v pořádku. Dvě třetiny dýško rozhodně nedávají automaticky, ale až podle toho, zda si ho obsluha zaslouží. A pokud jsou číšníci sympatičtí, jejich šance na spropitné stoupá.

A možná právě tady v poslední době cítím velký kámen úrazu. Covid způsobil mnohé a jedním z problémů je třeba i odliv personálu z gastro průmyslu. Lidi prostě nejsou. A pokud jsou, často je práce nebaví, neumějí ji a ještě jsou protivní.

Ostatně o obsluze, která vám dokáže otrávit i hodně drahé kafe, jsme psali tady.

Od té doby, co chodím sama do restaurací, se snažím dávat obsluze vždy něco kolem desíti procent. Jenže… ne vždycky se mi to chce dělat. Třeba když:

  • Platím u baru a beru si buď něco s sebou, nebo mi obsluha danou věc pouze přinese ke stolu a dál se o mě nezajímá.
  • Poprosím obsluhu o účet a čekám na něj dalších patnáct s minut s výhledem na onoho číšníka, jak dělá všechno možné, jen nepřipravuje můj účet.
  • Je obsluha od začátku protivná jak pr*el.
  • Si obsluha o dýško sama řekne, i když je od začátku protivná jak pr*el.
  • Nebylo dobré jídlo, na záchodech to smrdí a číšníci si mě nevšímají.

Takže otázka za zlatého bludišťáka: Měli bychom dávat dýško pokaždé, třeba i „jen” těch 10 %, i když fakt nejsme spoko?

Já si myslím, že ne. Možná je moje teorie úplně mimo, ale copak vy snad dostáváte nějakou odměnu za to, že uděláte to, co se po vás chce? Ideálně ještě za to, že u toho neděláte kyselé ksichty. Já tedy ne. Jasně, takhle dýška nefungují, já vím. Ale na druhou stranu vlastně přesně takhle fungují.

Dýškem přeci vyjadřujete svou spokojenost. A pokud jsem dobře najezená, obsluha byla milá a celkově se mi v podniku líbilo, ráda dávám dýško větší než 10 %. A mám z toho radost. To se ale bohužel často nestane. Ale dám dýško i tak, protože jsem slušně vychovaná holka, která drží hubu a krok a pak odchází z hospody akorát nasraná… (To je ale na jiný článek.)

Rozhodně si nemyslím, že spropitné je blbost. Jen by nemělo být samozřejmé.

Někdy totiž opravdu není za co ho dát…

Anna Basiková

Hodně čtu, nepiju kafe, miluju cestování, řezaný kytky, podzim a dlouhý procházky po lese. Učím se švédsky a taky znakovku. Napsala jsem knížku, píšu články a taky dělám v PR a trochu v marketingu. Nikdy mě nenapadlo založit vlastní časopis, ale díky bohu se to stalo. Přeju si, aby vás to tu bavilo.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.