Josefína Joštová Co vám o životě v zahraničí a především hledání nových přátel v nové zemi nikdo neřekne? Jaký jsou to všichni hrozný kecky.
Když se někam stěhujete sami, začínáte v nové škole, v nové práci nebo jste vyrazili na Erasmus, přirozeně budete mít chuť se seznamovat. Ze začátku to bude jednoduchý – pravděpodobně vás totiž čeká nějaký team building, seznamovací párty, kuřpauzy a podobně. A starý dobrý FOMO na tyhle akce většinu lidí nažene za vás.
Tam přichází na řadu další krok: Vytipovat, kdo by asi teoreticky mohl být vaše krevní skupina, a otestovat vody. Občas to klapne na první dobrou, občas to potřebuje trošku třízení, ale uvidíte, že si svoje lidi brzo najdete. Výborně. Člověk by si řekl, že to nejhorší je za ním a teď už si může dát nohy nahoru a s vědomím toho, že už není osamělej looser, si užít odpolední siestu.
Ale opak je pravdou. Právě v týhle fázi totiž začínají ty pravý Hunger Games. Který jsou ještě o to víc hladový, protože o týhle fázi se narozdíl od tý předchozí (i my o ní psaly třeba tady, mrk mrk) už vůbec nemluví.
S nově nabytýma kamarádama totiž budete circa 75 % času mluvit, o tom, co rozhodně společně musíte podniknout. Zajít na párty, seznámit je s přítelem, ukázat jim vaše rodný město, objevovat lokální kluby a meditovat v parku. Plány, plány, plány.
Ale skutek utek‘!
Ani v normálním životě nejsem úplně tlučhuba a když už se na něčem domluvíme, tak se to prostě stane. Bavíme se opilí o koncertu Harryho Stylese? Kupuju lístky. Pozveš mě z legrace do Itálie, protože ti vypadl kamarád? Jasně, letí mi to ve 4. Bavíme se o tom, že zajdeme na laser game? Pff, už vytáčím recepci a hledám volnej termín.
Zkrátka a dobře, planý sliby nejsou nic pro mě. Když je ale umocníte tím, že tyhle lidi v podstatě ani neznáte a zpravidla jen předpokládáte, že jsou stejní akční blázni jako vy, je to skoro jako míchat si recept na instatní zklamání.
Často jsou totiž z těch neustále dokola omílaných a přibývajícíh plánů jenom ty plány. A najednou se rok s rokem sejde a vaše zážitky obsahují jen čekání na to, až se ti kgodoti rozhoupou a skutečně s vámi ty věci podniknou.
A to přece nechcete ne? Takže moje rada zní: Věřte jen tomu, kdo s váma rovnou bookuje lístek, a jinak se na nikoho (a zejména ne na lidi, které znáte pár měsíců) nespoléhejte a vrhněte se do toho sami. Je to lepší, než si lámat srdce neustále nenaplněnými očekáváními od lidí, kteří to prostě jen mají hozený jinak (which is okay as well!).
Třeba s váma pak alespoň půjdou na kafe a namísto tvoření dalších planých plánů jim o tom všem, co jste narozdíl od nich zažili, budete moct vyprávět!
