Sněmovna schválila novou redefinici znásilnění. Vzhledem k tomu, že ta stará vypadala zhruba tak, že „pokud se oběť fyzicky nebrání, znamená to automaticky, že se stykem souhlasí“, přijít s něčím lepším rozhodně nebylo těžké. V čem konkrétně jsme si pomohli?
NE znamená NE
Největší posun je v chápání samotného souhlasu. Zatímco dříve musela oběť nesouhlas projevit fyzicky (bráněním se), nyní stačí říci ne, projevit nesouhlas pláčem či fyzickým odporem. Pokud ke znásilnění skutečně dojde, nevím, jak bude oběť u soudu dokazovat, že svůj nesouhlas skutečně projevila pláčem (tedy že u toho brečela), či že skutečně řekla ne. Předpokládám, že to se dozvíme časem.
Dále bude za znásilnění považován jakýkoliv případ, kdy oběť nebude schopna svůj souhlas projevit – například z důvodu mentálního postižení, nemoci, nízkému/vysokému věku či silné opilosti. Kdo bude definovat, od kdy je opilost považována za „silnou“, je také záhadou – a hlavně, podle čeho bude opilost posuzována? Přeci jen tělo každého z nás na alkohol reaguje jinak – někomu stačí k opilosti jeden drink, někdo jich vydrží pětadvacet.
Zamrznutí
Stále ještě je tu ovšem situace, za které se odehrává většina znásilnění – a to tzv. „zamrznutí“, tedy stav, kdy oběť není schopna jakkoliv reagovat (lidově řečeno je tuhá strachy). I tato situace bude nyní spadat do kolonky znásilnění (konkrétně se jedná o využití bezbrannosti oběti způsobené silným stresem). Opět mě ovšem napadá otázka, jak bude tento stav oběť dokazovat.
Sexuální útok
Jako znásilnění se budou považovat pouze penetrační činy. Tedy akty, kdy do vaginálního či análního otvoru budou vsunuty jakékoliv cizí předměty (včetně penisu) či orální styk. Jiné akty budou od nynějška posuzovány jako tzv. „sexuální útok“. Tedy situace, kdy jedna osoba donutí jinou, aby se obnažovala, pohlavně se ukájela či osahávala. K tomuto rozdělení došlo kvůli odlišným mírám trestů za tyto činy.
Školení soudců, policistů a osob činných v trestním řízení
O potencionálních problémech s dokazováním jste se už dočetli. Nyní ovšem bude ještě potřeba proškolit soudce a policisty, ideálně tak, aby soudy či výslechy nebyly pro oběti traumatizující. A vlastně proč neproškolit celou společnost? Možná by pak konečně zmizelo ono pověstné „však si o to říkala“.