V práci s tramvajačkou: Je to psychicky náročné, ale nebojím se zjednat si pořádek

Karolína Hubková letos slaví v práci 10. výročí. „Je to neuvěřitelné, jako by to bylo včera, co jsem absolvovala tříměsíční kurz pro získání dokladů,“ říká. Řidička tramvají miluje tyto stroje už od malička. Co ji na práci nejvíc baví? A s jakými potížemi se potýká?

Kde se u vás vzala láska k tramvajím?

Díky otci, který je rovněž řidičem tramvají. K technice a dopravě mě vedl od mala, takže se teď díky němu vyznám nejen v historii MHD, ale třeba i v železnici či automobilové dopravě.

Proč vás vaše práce baví?

Jelikož mě tramvaje zajímaly už jako malou, byla cesta k řízení téměř přímá. Za léta, kdy jsem vozila své cestující do zaměstnání, školy či na rande, a představovala jsem si jejich příběhy, jsem si uvědomila, že je tato práce velkým přínosem. Když jsem se pak dostala k řízení vyhlídkových a historických tramvají, kde jsou emoce cestujících daleko zřetelnější, práce mě začala bavit ještě víc! Dnes jsem nejen řidičkou, ale seznamuji lidi s historií v našem Muzeu MHD.

Jste jediná žena v Praze, která řídí všechny typy tramvají. Jak to?

To už není úplně pravda, ale stala jsem se první ženou od konce starých dřevěných tramvají v roce 1974, která získala oprávnění na jejich řízení. Od roku 1991 jezdí v Praze pravidelné historické linky právě s těmito vozy a do doby, než jsem přišla já, neměla zřejmě žádná žena takový zájem a odhodlání se starými tramvajemi sžít. Tak se mi podařilo dosáhnout tohoto cíle a inspirovat další čtyři ženy, které dnes mohou tyto tramvaje taky řídit.

Kterou trasu máte nejraději a kterou naopak v lásce nemáte?

Každý kout Prahy je krásný, ale nejhezčí je centrum města a trať kolem Pražského hradu. Když se podíváte na internet, nejhezčí fotografie vznikají právě ze stromové aleje u Královského letohrádku. Nejméně ráda mám pak periferie a okrajové trati. Novostavby už nejsou tak poetické a trať je většinou jedna velká rovina.

Vy jezdíte hlavně s historickou tramvají. Je v tom velký rozdíl oproti té klasické?

Ano je. U starých tramvají řízení nepomáhají žádné počítačové jednotky, vyhodnocování čidel a jiné vymoženosti. Je to čistá souhra fyziky a zručnosti řidiče. Do řízení dřevěných tramvají se zapojuje celé tělo a je to taková symfonie. Rozhodně je to fyzicky náročnější a pro řízení je potřeba cit, a to ne každý má.

A kterou tramvaj máte nejradši?

Rozhodně je to tramvaj KT8D5, které se říká Kačenka. Tahle tramvaj byla vyráběna na konci 80. a počátkem 90. let, tedy v době, kdy jsem se na svět dostala i já. Životem mě tak doprovází. Před jednou takovou, dnes již muzejním exponátem, mě požádal o ruku můj muž a o rok později nás vezla na svatební hostinu.

Jak vůbec vypadá váš běžný pracovní den?

Dnes už mám běžnou pracovní dobu v Muzeu MHD, která se občas doplní nějakou zakázkovou jízdou. Když jsem ještě jezdila každý den, směny se dělily na ranní, odpolední, dělené směny a noční. Noční linky jsem nejezdila, to jsem ráda přenechala jiným. Ranní začínala klidně ve 3:30 ráno a končila kolem poledne, odpolední zase začínala brzy odpoledne a končila v nočních hodinách. Dělená směna pak vykrývala spoje ve špičkách. Pracovní turnus býval hodně náročný, protože u tramvajáka neexistuje pravidelný režim života.

Měla jste svoji přidělenou tramvaj? A musíte se o ni starat?

Ve vozovnách jsou stovky různých řidičů a desítky tramvají. Na úklid je najata externí firma a téměř tam neexistuje takové úzké propojení jako u nás. U historických tramvají je jen pár stálých zaměstnanců a brigádníků. O historické krásky se tak staráme všichni. 

A jaká je práce hrobnice? Čtěte tady.

Jak se cestující dívají na ženu řidičku?

Pokud si někdo všimne, že tramvaj řídí žena, málokoho to dnes překvapí. Ženy se do dopravy vracejí čím dál tím víc. A není to jen v MHD, ale dnes už není problém potkat strojvůdkyni či kamioňačku. Já jsem se ale stala za poslední dobu poměrně známou, a když mě lidi potkají ve staré tramvaji, opravdu nadšeně mávají a mají radost. Za to jsem ráda.

S jakými nástrahami se v práci denně potkáváte?

Určitě je to neohleduplnost některých účastníků silničního provozu či nepozornost chodců. Jako obyvatel či návštěvník města je třeba si uvědomit, že taková tramvaj není žádná sranda. Má větší brzdnou dráhu než automobil, neobjede překážku a jako řidič mám zodpovědnost za stovky lidí, které vezu.

Je vaše práce psychicky náročná?

Ano. A to nejen kvůli zodpovědnosti za cestující, ale i proto, že přemýšlíme za lidi kolem sebe. Myslím to tak, že musíme předpokládat chování řidičů i chodců, abychom předešli kolizi. Dál nám přidávají nepravidelné směny. Ne každému člověku může rytmus tramvajáckého života sednout. Jezdíme pořád, když jsou svátky, prázdniny, kalamity i mimořádné stavy. Jsme tu pro lidi, aby se dostali za svými známými, rodinou i přáteli.

Musela jste někdy v práci řešit nějaké nepříjemné situace jako bouračky nebo opilé cestující? 

Pokud člověk nastoupí do práce řidiče veřejné dopravy, musí s takovými situacemi počítat. Nehody nejsou neobvyklé. Praha má jednu z nejhustějších tramvajových sítí na světě a v úzkých ulicích centra je občas těžké vyhnout se střetu – především pro auta. A cestující pod vlivem? Dokud nenarušují kulturu cestování, je to v pořádku. Pokud jsou agresivní, nebojím se vylézt z kabiny a zjednat si pořádek. Možná vypadám jak něžná květinka, matu ale tělem. Jsem rázná žena.

Máte taky nějakou vtipnou historku? Třeba když jste si spletla trasu… 

Splést si trasu není v důsledku tak vtipné. Řidič je pokutován a hlavně před cestujícími vypadá neprofesionálně. Já si na profesionalitě zakládám a zakládám si i na tom, aby náš cestující v historických vozech měl zážitek z jízdy co nejsilnější… Všechny vtipy stranou, píšeme zážitky vašich životů! Vezla jsem nejednu svatbu, nespočet narozenin, rozlučky se svobodou, měla jsem ve voze stand-up show i degustační jízdy. Spousta lidí se k nám vrací a spousta lidí oceňuje naši práci. Důkazem jsou lidé, kteří mě díky internetu poznávají i na ulici.