Vy ještě nemáte žádné investice? Já taky ne a je mi to (konečně) fuk

Tenhle text je o tom, jak jsem si myslela, že musím investovat, ale pak jsem pochopila, že nemusím nic.

Investice. To proradné slovo, které se v posledních měsících skloňuje víc než kdy dřív. Povinnost, záruka zajištění sebe (a současných nebo budoucích) potomků, boj proti inflaci. A taky stres a panika, pokud vy jako asi jediní ve vašem okolí pořád ještě do ničeho neinvestujete. 

Měla jsem to stejně. Až do nedávna, kdy mi došlo, že investici vidím v úplně jiných věcech, než jsou nemovitosti nebo bitcoiny.

Tenhle proces měl ale několik fází: 

Fáze 1: Zjištění

Je rok 2020 a já vydělávám svůj první půlmilion. Pečlivě jsem si jako hodná holčička šetřila, korunka ke korunce, a najednou se na mém spořáku hřeje šestimístná číslovka s pětkou na začátku. Jsem šťastná a pyšná. 

O pár měsíců později přichází covid a já zažívám svůj první stres, že bych mohla o ty těžce naškudlené prachy třeba přijít.

Co s tím? Nemám tušení. 

Začínám nad tím dumat a vychází mi z toho jediné: investice.

Fáze 2: Pátrání

Dva roky hledám, zjišťuju, mluvím s lidmi, ptám se jich, do čeho investují oni, kolik a jak často, kdo jim s tím pomáhá a na jaké platformě.

Píšu několik článků o investování. Do akcií, bitcoinů, šperků, nemovitostí, umění nebo kabelek.

Vím přesně, jaký byt si koupit jako investici, kde by měl být i jak by měl vypadat. Vyznám se v diamantech a rozumím tomu, proč některý stojí pár tisíc a jiný miliony. Zjišťuju, jak poznat umělecké dílo, které by stálo za pořízení. 

A vychází mi z toho jediné: stres.

Fáze 3: Úvahy

Ráda dělám věci v životě pragmaticky, bez zbytečného patosu a omáčky kolem. A tak se zamýšlím nad tím, do čeho bych reálně mohla investovat. 

Byt? Moc drahé. 

Bitcoiny? Příliš abstraktní. 

Umění? Na to se zatím necítím. 

Akcie? Moc ekonomické. 

Možná bych si mohla koupit chatu. Nebo jen pozemek, šoupnout na něj maringotku a pronajímat ji za čtyřku na noc jako super cool glampingovej retreat. 

Můžu za někým zajít a nechat si od něj poradit? Jasně že jo a spousta lidí mi taky doporučuje svoje finanční poradce, bankéře a investiční makléře. Jenže já jsem nedůvěřivá a líná.

Někteří mi taky radí, jak to můžu zvládnout sama. Na portálech jako eToro si přeci můžu založit profil a klidně kopírovat zkušené investory. Ehm… to je sice super, ale asi nic pro mě. 

Zjišťuju, že se tomu nechci vůbec věnovat. Chci si jen někam uložit prachy a mít z toho větší zhodnocení než ty 4 %, co mám na spořicím účtu. 

Fáze 4: Otrava

Z článků o investování už mi jde hlava kolem. Ze všech stran se na mě valí upozornění, že pokud neinvestuju, jsem za a) úplně blbá, b) nepraktická a c) nezodpovědná. 

Investice je přece polštář na horší časy. Když si koupíš byt, můžeš zajistit sebe i svoje děti. Stejně utrácíš peníze za nájem. A pokud ti budou peníze ležet na spořáku, každý rok ztrácí na hodnotě. 

Já vím, sakra!

Fáze 5: Prozření

A jednoho dne se to stalo. Došlo mi, že se mi do ničeho investovat prostě a jednoduše nechce. 

Teď už vím, že…

…nepotřebuju byt, abych zajišťovala děti, který ještě ani nemám.

…sice platím každý měsíc nájem v bytě, který mi nepatří, ale taky se můžu ze dne na den sbalit a odletět na druhý konec světa, protože nemám žádné závazky.

…akciím ani bitcoinům nerozumím, nemám k tomu vztah a nechci se o to pokoušet. 

… když budu peníze průběžně utrácet, užiju si je mnohem líp, než kdybych je vrazila do investice, které nevěřím.

A hlavně, že investici už vidím úplně někde jinde. Pečlivě uložené peníze pro mě automaticky neznamenají něco, co mi zároveň vydělává. Investice má pro mě úplně jiný význam. A to spíš duševní než finanční.

Můžu teď odfrčet na druhý konec světa a pohodlně tam půl roku žít. Můžu si koupit designérskou bundu, jen tak, pro radost. Můžu pozvat svýho kluka na luxusní dovolenou. Můžu někomu půjčit peníze, když to potřebuje. Můžu odjet na třídenní festival v Helsinkách, i když to vůbec nebylo v plánu. 

Díky našetřeným penězům můžu dělat spoustu věcí, o kterých se mi dřív ani nesnilo. 

A tak – momentálně a zatím – neinvestuju. 

Nezodpovědné? Možná. 

Osvobozující? Rozhodně!