Tereza Marešová Prvního června (z nějakého důvodu prý „symbolicky na den dětí“) se ve sněmovně probírala možnost manželství pro všechny. A diskuze byla záživná. Nejenom, že lépe než většina poslanců ten den umí argumentovat i žák základní školy, ale dlouhá, úmorná a ve výsledku nic neříkající souvětí vyvolávala touhu jít spát (co na tom, že bylo 11 dopoledne).
Ani nepočítám, kolikrát za debatu zazněl věčně omílaný argument, že manželství je svazek muže a ženy – který jeden z osvícenějších poslanců vyvrátil s tím, že dle jistého rozboru se nejedná o jakousi zkomoleninu slov muž a žena, ale o spojení slov žena a smlouva – nezapomínejme, že sňatky se v dávnějších dobách uzavíraly z většiny kvůli obchodním účelům. To byla ovšem světlá výjimka – od teď to bude už jen horší.
Jako první ten den vystoupila Michaela Šebelová (STAN), která otevřeně přiznala, že jeden z jejích synů je homosexuál. Oba její synové mají stejná práva na zdravotní péči, stejná práva ve vzdělání, oba stejně platí státu daně. Proč tedy jeden z nich může uzavřít manželský sňatek, zatímco druhému to umožněno není? Dobrá otázka… Tak dobrá, že na ni nikdo z přítomných poslanců neodpověděl.
Prvotním skutečným bizárem toho dne byla řeč Hayata Okamury (KDU-ČSL), ve které jako první připomínal náboženskou tradici manželského svazku. Škoda, že pana poslance nikdo neupozornil, že v mnoha zemích je manželství úplně odděleno od křesťanského základu.
Například v Číně křesťanství neholdují, ale i přes to tam lidé manželství uzavírají. Ale i když bychom manželství nechali ve spojení s vírou, ničemu to nevadí. Stále to totiž není důvod, proč ho neuznat všem. Například 56% obyvatel Španělska vyznává křesťanství. Ve Španělsku je manželství pro všechny uzákoněno od roku 2005. Společnost se nerozpadla, nezřítila se nebesa. Stát to ustál a jedeme dál.
Uděláme jisté ústupky
První (a jediný) alespoň trochu akceptovatelný argument proti vzešel od Karla Haase (ODS). Ten trefně připomněl, že dle znění zákona má být náplní manželství založení rodiny – čehož biologicky nejsou homosexuální páry schopny. Tady bych se ovšem nebála argumentovat, že přiznáme-li lesbám a gayům stejná práva jako manželům, budou mít i právo adoptovat dítě (děti), a následně by tu již možnost založení rodiny byla.
Abych ovšem nebyla až moc pozitivní, následně si to pan poslanec Haas opět pokazil, když do sebe začal míchat homosexuály a transsexuály. Také rozdíl mezi pojmy „pohlaví“ a „gender“ je mu cizí. Ale aby přeci jen přišel s nějakým smířlivým řešením, navrhl registrované partnerství přejmenovat. Protože to nerovnost práv vyřeší.
A nerovnosti práv si je vědom nejen autor tohoto nápadu – většina poslanců argumentujících proti, se oháněla, že se můžou udělat „jisté ústupky“ v rozšíření práv, ale že se takovému svazku v žádném případě nesmí říkat manželství.
Jiné neznamená horší
Dále zazněla poznámka, že homosexuální páry nemohou dítěti nabídnout stejné podmínky jako ty heterosexuální. Pochopitelně. Znamená to ovšem, že když nenabízejí stejné podmínky, tak jsou ony nabízené podmínky horší? Rozhodně ne. Jiné neznamená špatné, ani horší. Pokud tento fakt nyní slyšíte poprvé, klidně si přečtěte předchozí větu ještě jednou.
Jeden z nejvíce krizových momentů přišel, když se ujala slova Nina Nováková (KDU-ČSL).
O její nepředstavitelně dlouhá souvětí s nelogickými argumenty si nedovolím nikoho ochudit, dám sem proto tedy dvě citace (jedná se o přesný přepis):
„Síly ve společnosti, které chtějí redefinovat základní opěrné pilíře ve společnosti, které nejspolehlivěji zaručují biokulturní přežití té společnosti, tak ti, kteří to chtějí redefinovat, vždycky se u nich dohledají, musím říct, protože jsem studovala filozofickou fakultu v době nejhorší, v době normalizace, takže já jsem ten člověk, který doma říkal něco jiného a ve škole mlčel, takže my vidíme, že tam, že skutečně ty prvky toho neomarxismu tam jsou a já teď, než mě začnete mlátit, tak řeknu proč. Protože už,… už v komunistickém manifestu a v jeho výkladech je, že největší odpůrce největší vlastně zdroj odporu pro jakýkoliv totalitní režim je přirozená rodina, protože ta tam najde azyl a ta může pokračovat bez dovolení státu, a proto se musíme na ni zaměřit. Já teď vůbec tím nechci říct, že poslanci, kteří z dobré vůle, velkorysosti a tak dále, kteří podporují nebo jsou tvůrci návrhu toho legislativního, že by věděli o sobě, že by reflektovali tu skutečnost, že my, někteří z nás, to vnímáme jako realizaci neomarxistických myšlenek, které potřebují napadnout ty základní instituty.“
Pokud jste si dali tu práci přečíst citaci celou a říkáte si, co tím chtěl sakra básník říci, nejste jediní. Nejen, že do sebe smíchala síly společnosti, studium na filozofické fakultě v době normalizace, neomarxismus a roli rodiny v totalitních systémech, ona svou řeč dokázala dotáhnout až ke spiknutí neomarxistů a jejich válce proti základním institutům.
Jestli jste si někdy říkali, že máte problém s overthinkingem, tady vidíte, že rozhodně nejste jediní. Podle mě si ovšem obecným obsahem svého sdělení nebyla jistá ani paní poslankyně, tak se nás rozhodla na závěr ujistit o tom, co vůbec říci nechtěla:
„Vůbec nechci říct, že lidé, kteří se rozhodnou spolu žít ve stabilním páru a já si za to strašně vážím toho, že oni chtějí nahlas před celou společností, před okolím říct, že my dva muži a my dvě ženy k sobě patříme a věrně spolu vytrváme v dobrém i zlém, to jsem poslední, kdo by jim to chtěl upřít. A rozhodně si myslím, že tomu patří název, zatím my jsme lepší nenašli, zatím tomu říkáme partnerství – nikoliv registrované partnerství – možná přijdeme na nějaký lepší název, to jim rozhodně nechci upřít, ale zároveň tam ta disponovanost k přirozenému biokulturnímu vzniku rodiny prostě není.“
Zákon o polyamorii? A vlastně proč ne?
Po tom, co i psychicky stabilní jedinec pomalu začal ztrácet víru v lidstvo, šla řečnit další poslankyně za KDU-ČSL, Romana Bělohlávková. Ta pro změnu strašila, že pokud nyní přijmeme zákon o manželství pro všechny, hrozí nám, že třeba za pár let budeme přijímat zákon o polyamorii. Čímž myslela polyamorní svazky.
A přeci jen proč ne? Komu vyhovují polyamorní vztahy, tomu to prospěje, a komu polyamorní vztahy nevoní, toho do nich nikdo nenutí. A paní poslankyně by si mohla o polyamorii třeba také něco přečíst. Ku příkladu, že je legální v 58 státech, včetně třeba Spojených arabských emirátů, Indie, Indonésie, Malajsie či Zambie.
Tím věštba budoucnosti poslankyně Bělohlávkové ovšem nekončí, teď nás teprve čeká to nejlepší. Po zmínce o přirozeném řádu světa se přesuneme k vědě – nejprve ze sebe vysouká, že každý psycholog, který za něco stojí, vám řekne, že dítě v duhové rodině je velké NE (zdali je dobrý psycholog definován i něčím jiným, než názorovým souzněním s paní poslankyní se již nedozvídáme).
Následně řekne, že u nás pro výzkum vlivu duhové rodiny na dítě nejsou relevantní data, protože bychom museli mít dvě až tři generace, aby byl vliv znatelný. Následně argumentuje daty z USA, kde je taková generace pouze jedna (znamená to snad, že paní poslankyně použila nerelevantní data? Rozhodně ne, mrk mrk), ale i ta jedna generace se vymezuje proti tomu, v čem vyrůstala.
Naštěstí mluvila tak pomalu, že jsem si tato „fakta“ (věřte, že uvozovky jsou v tomto případě nutné) stihla ještě během její řeči ověřit. A jsou lživá. Jestli paní Bělohlávková lhala úmyslně či ne, se už nedozvíme, každopádně kombinaci vlivu duhových rodin a dětského mechanismu učení nápodobou se věnuje například tato studie či tato studie a kdyby to stále bylo málo, tak i tato studie.
Všechny došly ke stejnému závěru – že pokud bude dítě vychovávat homosexuální pár, neznamená to nutně, že z dítěte vyroste homosexuál. Přeci jen, kdyby tomu tak bylo, nemohli by gayové a lesby pocházet z heterosexuálních rodin (což často pocházejí).
Manželství pro všechny!
„Prosím vás, když se zaštiťujete dětmi, tak opravdu hledejte jejich dobro a neschovávejte za ně svoje sobecké touhy a sobecká přání.“ Možná, že kdyby tohle poslankyně Bělohlávková řekla už na začátku, vůbec by ve své řeči nemusela pokračovat.
Ale já si vás nyní dovolím vyzvat, abyste udělali to samé – neschovávejte za děti své sobecké touhy a přání. Přestaňte se ohánět vírou nebo tradicemi – ani jedno z toho nemá právo zasahovat do života cizích lidí. Věřte si, v co chcete. Ale nekomplikujte tím životy jiným.
Sněmovna jednání nedokončila, podpora manželství pro všechny ve společnosti roste a Evropský parlament už před více než rokem oznámil, že manželství, zdůrazňuji MANŽELSTVÍ, homosexuálních párů musí uznávat všechny členské státy EU. Co s tím bude ČR dělat je ve hvězdách. Já bych jeden krajní nápad, pokud se strany nedomluví, měla. Vždy, když jsem se s bratrem jako malá hádala o hračku a nedomluvili jsme se, nedostal ji nakonec nikdo. Co tedy manželství plošně zrušit? Takhle budou obě strany sice nespokojeny, ale bude to alespoň spravedlivé.
[…] Terezka napsala o manželství pro všechny. […]