Redakce V létě mi do zpráv přistála věta od mého šéfa: „Nechala bys mě pohrát si s tvými bradavkami?” Nejdřív jsem to zahrála do outu vtipem, pak jsem začala googlit, co s tím, a nakonec to po pár dnech nahlásila jiné šéfové. Googlení mi onehdy ale vůbec nepomohlo, bývala bych chtěla slyšet něco od člověka, který to už zažil. Tak jsem napsala tenhle článek – pro ty, kterým se to stane taky.
Můj šéf, říkejme mu třeba Karel, je moc fajn. Je příjemný, přátelský a veselý. Doma má badass ženu a nějaké děti k tomu. Je pozorný a sem tam si s holkama i zaflirtuje. Jde to jen po povrchu – sem tam něco pochválí, někdy pozve na skleničku… Cítila jsem se v bezpečí – v dobrých firmách přece platí, že co je v domě, není pro mě – zvlášť když jde o vztahy napříč patry managementu.
Den D
Jednou ale konverzace nezůstala jen na povrchu a šla o krok dál – včas jsem to nezastavila a v jeden moment mi za bílého dne přistála do zpráv zmíněná zpráva. Z laškovné roviny občasného komplimentu se konverzace skokem přesunula do roviny přímé nabídky sexu.
Nejdřív jsem se tomu začala smát, tohle přece nikdo nemůže myslet vážně. S vtipem jsem nabídku odmítla a i přes brnění v žaludku jsem dělala jako že nic. Když přešel počáteční šok, tak mi to ale přestalo připadat vtipný.
Říkala jsem si, že přece o nic nejde. No tak mi někdo napsal prasárnu, no tak co. Pak jsem si ale představila, že s ním budu muset v práci mluvit, řešit věci, být profi. Proč bych měla ale být profi vůči někomu, kdo ke mně profi nebyl? Proč bych měla dělat, že se nic nestalo?
Začala jsem přemýšlet, jestli to nenahlásit. Hrozně se mi ale nechtělo. Měla jsem všechno pro to, aby to bylo v pohodě – měla jsem důkazy, ve firmě máme vstřícnou atmosféru a kdyby už došlo na nejhorší, tak by mi nevadilo odejít.
Ale stejně jsem nacházela spoustu důvodů, proč to neudělat. Vždyť o nic nešlo, byla to jen zpráva, určitě na to do pár týdnů zapomenu, co když si budou myslet, že za to můžu já, co když se to provalí, co když mě vyhodí, co když se to rozkřikne v mojí branži…
Sdílená bolest je poloviční bolest
Nakonec jsem se odhodlala svěřit kolegyni. Ta mi v tom udělala velmi jasno. Stalo se jí totiž s ním něco podobného, navíc věděla o několika dalších, které podobné zážitky měly taky. Nejstarší příběhy o jeho údajných pokusech byly pár let staré, nikdo to za celou dobu nechtěl nahlásit. V tu chvíli totiž každá věděla jen o sobě, myslela si, že to bylo ojedinělé a než se svěřila někomu dalšímu, tak už to považovala za promlčené. Po několika bezesných nocí jsem najednou měla jasno, jak se rozhodnout.
Další den jsem šla za svou druhou šéfovou, které jsem to vše suše pověděla. Vyslechla mě, uklidnila mě a řešení převzala do svých rukou. Karel v práci zůstal, s kolegyněmi je ale zdá se opatrnější. Myslím, že mu bylo jasné, že jsem ho nahlásila já, ale nikdy to se mnou (naštěstí) neřešil.
Dělat to nejlepší pro sebe
Zpětně jsem ráda, že jsem to nahlásila. Jsem v práci od toho, abych pracovala, nejsem ego–booster–hračka pro mého šéfa. Od práce jsem i placena, ne od potlačeného vzteku na nejapné poznámky. V popisu práce nemám ani vychovávat starší pány v dobrých mravech. Proto jsem to nechala na těch, kteří to v popisu práce mají.
Není to ale univerzální řešení – každý to má jinak, pro každého může být lepší něco jiného a nejsem tu od toho, abych něco kázala či radila. Jediná rada, která podle mě platí pro každého, je nezůstat na to sám / sama. Je fajn se s tím svěřit svým blízkým, kamarádům, partnerovi, work bestie, rodičům, sourozencům… Nastaví na situaci dost potřebné zrcadlo, rozptýlí chmury, jestli neděláte z komára velblouda, podpoří v rozhodování co dál.
Nebála bych se o situaci i poradit s odborníkem, buď s neziskovkou jako je Konsent nebo Proč jsme to nenahlásily*i nebo třeba na některé z krizových linek.
