Josefína Joštová Ester Geislerová ve videoinstalaci Co jsme měli říct a neřekli rozvíjí svůj dlouholetý zájem o romantické a intimní vztahy. V deseti krátkých filmech zkoumá možnosti a limity mezilidské komunikace. Jak výstavu a návrat do Kunsthalle vnímá sama Ester se dozvíte v rozhovoru.
Působení Ester Geislerové se dělí mezi herectví a výtvarné umění. V posledních letech se nadto věnuje jazyku sociálních sítí a ve dvojici s psychoterapeutem Janem Vojtkem pořádá veřejné přednášky Terapie sdílením LIVE.
Nedávno se rozhodla zkoumat moment, kdy a jak si přestanou dva lidé rozumět. Co se stane s našimi sociálními dovednostmi, když je komunikace moc bolestivá? Proč slova toho druhého zní jako z jiné planety i přesto, že mluvíme stejným jazykem?
Když nevíme, jak to říct…
Pro svou nejnovější a dosud nejrozsáhlejší videoinstalaci oslovila blízké s performativním úkolem – přečíst dopis na kameru. Účinkující většinou netušili, že monology vztahující se k romantickému soužití pro ně napsali jejich partneři či partnerky. Jejich polovičky totiž dostaly zadání sepsat své neartikulované pocity.
Něco, přes co se jim dlouhodobě nedaří přenést. Ke katarzi pak v některých z deseti filmů dochází, když se interpret či interpretka dozví, kdo jejich monolog napsal. „Co jsme si měli říct a neřekli… Nebo nemohli, či nechtěli, nebyli jsme připravení, měli jsme strach,“ komentuje terapeut Jan Vojtko.
Herečky a herci se navíc spolupodíleli na svých kostýmech, maskách, scénách i rekvizitách. Většina z nich měla možnost si vybrat takovou postavu, jakou si vždy chtěli zahrát a o jaké snili. Tvorba videí probíhala v úzké režijní spolupráci s umělkyní, a samotný tvůrčí proces se tak stal významnou součástí projektu. Mezi účinkujícími najdeme Tomáše (Tominu) Jeřábka, Miu Rosu Kadlecovou, Martin Hronského Krupu, Elizavetu Maximovou, Matyáše Řezníčka, Luďka Sobotu, Jana Vojtka nebo Viktora Zavadila.
Návrat po letech
Pro Ester Geislerovou je výstava i symbolickým návratem na místo, které jejím uměním už jednou ožilo. Svou diplomovou práci, se kterou zakončila v roce 2012 studium v ateliéru Nových médií II na AVU, vystavovala na zaprášené půdě tehdy opuštěné Zengerovy transformační stanice. Budova od té doby prošla rozsáhlou proměnou na současný prostor pro umění a kulturu. Nynější Kunsthalle Praha za ní získala i hlavní cenu Grand Prix Architektů – Národní cenu za architekturu pro rok 2022. Umělkyně svá videa vystaví po celé Galerii 3 v horním patře.
Rozhovor: Ester Geislerová o tom, co jsme měli říct, ale neřekli
Jak dlouho jste na výstavě pracovala?
Už delší dobu jsem chtěla tvořit něco obsáhlejšího. S dobrou kamerou, pracovat s jinými osobnostmi, herci, víc si užít všechny možnosti, které filmová řeč nabízí. Točit jsme začali na jaře 2023. První vize a nápady jsem měla v druhé půlce roku 2022.
Proč je nositelem výstavy právě videoinstalace?
Jako je pro někoho nástroj štětce a barvy, pro mě to je video a prostor. Pohybuju se ve světě filmu od malička, znám ho před i za kamerou a chci tímto médiem mluvit s dalšími lidmi, na jiné úrovni. Videoinstalace dává divákovi víc svobody, může se po prostoru pohybovat od videa k videu. A dostane i audio zážitek – prostor ho obejme i ve zvuku, díky skvělému sound designérovi Martinu Ožvoldovi, který se věnuje přímo audioinstalacím v galeriích.
Který krátký film je váš favorit, nejvíce se vás dotkl?
Vyrostla jsem u videí, videokazet a před televizí. Viděla jsem všechno, co mi máma přinesla z půjčovny FAMU, když tam učila. Všechny animace od Švankmajera, české animované i hrané filmy. Hltala jsem devadesátkové klipy MTV. Měli jsme satelit! (smích) Mám ráda film Slobodanky Radun, Malá pokušení z roku 2006, ve kterém jsem i hrála po boku Jiřího Ornesta. Film Bába od Zuzany Kirchner a mnoho dalších.
Když Aňa Geislerová (herečka, sestra Ester, pozn. red.) chodila s hudebníkem Romanem Holým, viděla jsem navíc i mnoho filmů z jeho slavné bizár sbírky. Mám ale ráda i rané filmy Víta Klusáka a Jakub Sommera.
A pokud myslíte z těch mých, tak se mě svým způsobem dotýkají všechny. Pokud bych ale opravdu měla vybrat jen jedno, bylo by to video, kde vystupuje moje dcera. Je totiž absolutně bravurní… Slovy mého synovce: „Mia nandavá diktát!“
Jaký to byl pocit, vrátit se na místo, kde jste před dvanácti lety prezentovala svou diplomovou práci pro Akademii výtvarných umění?
Romantický! Usmívám se pokaždé, když jdu po schodech, kde jsem kdysi před komisí obhajovala diplomku Kvíz. Nebo když si vzpomenu na ten prach a střešní tašky, kde jsme s kurátorem Viktorem Čechem instalovali zadní projekce pláten – a teď má umělec k dispozici tu nejlepší techniku a tým úžasných lidí, jaké si může přát! Je to dobrej pocit!
Jakým dílem se podle vás teď věnujete herectví a jakým dílem výtvarnému umění? Je vám něco z toho momentálně bližší?
Já chci režírovat! Celá moje zkušenost s touto prací, štábem, herci a postprodukce mě jen přivedla zpátky k tomu, co jsem chtěla dělat ještě předtím, než jsem šla na AVU. A jsem moc šťastná, že mohu pracovat na dokumentu Dvě deci tuše o našem tátovi japanologovi, Petru Geislerovi.
Proto pro mě vaše otázka bývala těžká, cítím se totiž jako 100% umělkyně, jen přecházím z jednoho pole do druhého. Miluju Terapii sdílením a vidím, jak je pro mnoho lidí povzbuzující. To je moje srdcovka a mám s ní mnoho plánů, třeba představení pro děti Terapie sdílením KIDS: O mobilech a dětech, na které soustavně pracuji. Vystudovala jsem Nová média II a Intermediální konfrontaci, a tak by se dalo říct, že vše, co dělám, je projekcí toho. Zkrátka pro daný jev jen hledám správnou formu.
Jak se vy sama hojíte? Co pro sebe děláte, když je vám ouvej?
Chodím pravidelně na terapie. Hodně mi pomáhá taky naše chalupa, kde se můžu dospat, srovnat, stejně jako moje rodina a můj milý – lidi, které miluju a u kterých vím, že s nimi mohu sdílet cokoliv, co mám zrovna na srdci. S mým milým jsme si vzájemně oporou a někdy si oba potřebujeme spolu zalézt, dívat se na filmy a odpočívat. Nebo vyrazit někam na kole.
Kdy naposledy jste svému partnerovi napsala dopis?
Naposledy loni, před zahájením natáčení – je součástí mé výstavy. On se text naučil a fantasticky zahrál, jeho hlas přenáší úžasné množství emocí. Jsem z toho videa hotová!
Jak vy osobně nejraději řešíte konflikty?
Tváří v tvář, v klidu. Ale jsou i určité situace, kdy jsou maily a dopisy skvělými pomocníky. Ve výstavě Co jsme měli říct a neřekli jde ale spíš o to, jakým částem sebe samého dáváme, nebo nedáváme prostor, proč to někdy vzdáváme…
Výstavu Co jsme měli říct a neřekli můžete navštívit v Galerii 3 pražské Kunsthalle do 13. září 2024. Kurátorkami jsou Christelle Havranek a Denisa Václavová. TIP: Vstup do Kunsthalle Praha do 26 let je se členstvím zdarma.
