Dreams come true aneb pouště v Peru, roztomilé alpaky a nejhlubší kaňon světa

Alpaky, duhové pohoří, deštný prales a Machu Picchu – Peru je země mnoha kontrastů, bohaté historie, úžasné přírody, barevné kultury a domovem asi nejroztomilejších zvířat na světě. O tom, že se sem jednou podívám, jsem snila dlouho. A tak jsem si sen po „covidových letech“ konečně splnila.

Protože měl můj milý stejný sen jako já, nelenili jsme. Koupili jsme letenky, zaplatili si hodiny španělštiny a po třech měsících plánování se vydali na cesty. A jaké to bylo? Naprostá pecka!

Lístky na Machu Picchu, nacpaná krosna, očkování a pár předplacených ubytování na místě. „Jaká idylka,“ říkali jsme si. Ani jsme nečekali, jak jednoduché plánování to díky radám od Zuzky @cestujemepoperu bude. Jenže se začalo stávkovat, a to trošku jinak než s transparenty na Letný.

Stávka jako z filmu

Když se v Latinské Americe stávkuje, tak jedině ve velkém stylu. Místní zablokují cesty hořícími pneumatikami, vypalují se radnice, jsou zavřené školy i obchody a letiště fungují jen provizorně. Představa, že po příletu zůstaneme trčet tak možná na ambasádě nebyla vůbec růžová.

A tak jsme na nic nečekali a spojili se se Zuzkou, která nám dokázala situaci popsat střízlivěji než zahraniční média. A tak jsme přestali hrotit, nasadili si naše velký bágly, zaklapli počítač a vyrazili směr Lima. Protože teď, nebo nikdy!

Nic nás nezastaví, nebo ano?

Říkáte si někdy, jaké by to bylo, kdyby vám nepřijel kufr? Přešlapujíc na místě jsem asi hodinu doufala, že se ta má krosna ještě někde objeví – marně! Nebyla jsem ani na seznamu lidí, kterým měla přijet zítra. Naštěstí si můj milý všiml, že na letišti zůstala položená téměř stejná krosna, ale s jiným jménem. „To bude dobrý,“ říkala jsem si, když jsme zjistili, komu patří.

Co čert nechtěl, „lupič“ mé krosny ji už ve spěchu stihl checknout na jiný let, který odlítal za půl hodiny. Štěstí se ale zdálo být na mojí straně a let měl zpoždění. S rychlostí (čti tři hodiny) a ochotou peruánských letušek se mi moje milovaná krosna nakonec vrátila. A já si řekla, že už nikdy neudělám větší pitomost, než že si do příručního zavazadla nedám ani blbý kalhotky.

Oáza, lachtani a tučňáci

Limu jsme opustili hned ráno a po doporučené dávce slivovice nasedli na autobus a vyrazili k prvním zastávkám naší plánované cesty. Pobřeží Pacifiku okupuje poušť plná fotogenických útesů, skal a míst jako vytržených z filmu Duna. Se španělským průvodcem, kterému jsem rozuměla každou třetí větu, jsme projeli místní rezervaci a navštívili „chudé Galapágy“. Viděli jsme lovící tučňáky, kolonii lachtanů i prastaré obrazce v poušti.

Naše další kroky mířily do oázy zvané Huacachina. Pokud chcete zažít skvělou párty a adrenalin v jednom, rozhodně byste toto místo neměli vynechat. Sandboarding neboli jízda v poušti na buginách, ve kterých jsem si připadala jako ve filmu Rychle a zběsile, rozhodně nikdy nezapomenu. Stejně jako naše kanadské kamarády, které jsme zde potkali a se kterými jsme pokračovali na naší cestě po Peru.

V nebi plném plameňáků

Taky jste si někdy představovali, jak asi vypadá nebe? To moje vypadalo nějak podobně, jako pohoří And plné plameňáků a lam procházejících se asi metr ode mě. Salinas y Aguada Blanca je národní rezervace a rozhodně patřila k jednomu z nejkrásnějších míst, které jsme navštívili.

Nedaleko odtud se nacházelo město, které je kulinářským centrem celého Peru – Arequipa. Nutno podotknout, že Peruánci milují jídlo nade vše na světě. K vyhlášeným patří rozhodně morčata a lamí steaky. Morče jsem i ochutnala, protože místní speciality si na cestách nemůžu nechat ujít a musím uznat, že to bylo jedno z nejlepších jídel, které jsem kdy měla.

Colca canyon a pozorování kondorů

Když už si říkáte, že těch krás přeci nemůže být tolik, tak se rázem ocitnete na jiné planetě, která v sobě ukrývá nejhlubší kaňony světa. A tak jsme pisco sour (místní pálenku z bílých hroznů) a města vyměnili za pořádný hike a zdolali jsme druhý nejhlubší kaňon světa.

Colca canyon se nachází na jihu Peru a měří na délku asi 70 km. V porovnání s Grand Canyonem (1 829 metrů) je zhruba o 1 500 metrů hlubší. Kromě pitoreskního a téměř instagramového údolí ale nabízí i dechberoucí výhledy na kondory, kteří vám sem tam proletí nad hlavou a usadí se na skále před vámi.

Colca Canyon

Rozpadlá loď a nejkrásnější Airbnb

Po rozpáleném údolí Colca canyonu následoval jeden z highlightů naší cesty – jezero Titicaca. Je nejvýše položeným jezerem na světě ve výšce asi 3 800 metrů. Inkové ho považovali za posvátné, podle legend se zde zrodilo slunce. Na ostrovech žijí kmeny, kde si ženy vybírají muže podle toho, jak dobře umí plést. Každý rok musí totiž své ženě uplést jednu vrstvu sukně! Když to neumí, zůstanou na ocet.

Jezero Titicaca nás přivítalo opravdu velkolepě a rozhodně si to budeme navždy pamatovat! Plavili jsme se v noci, kdy už žádné lodě na ostrovy nejezdí a z opuštěného přístavu, kde nám taxikář řekl, že nemáme chodit ven, dokud si pro nás naši domácí nepřijedou. Vyzvedl si nás místňák Carlos s lodí, která měla díru uprostřed a svítil si na cestu baterkou z telefonu. A to jsou zážitky, za kterými cestujeme!

Místní doprava? Vždy nejlepší plán!

Zde se vyplatí říct, že cesta je cíl. Colectivos jsou jedním z top zážitků, které jsme si dopřáli na cestě do Posvátného údolí Inků. Přes křik taxikářů, kteří se nám snažili zabránit v jízdě místní dopravou, jsme se dostali do úplně jiné dimenze, kde magie a astrologie vládly světu a my jsme jen obdivovali místní “laboratoře” v Moray nebo incké chrámy v Ollantaytambo.

Přes magické údolí jsme se vydali vstříc jednomu z nejobdivovanějších míst na planetě. Machu Picchu sice patří k nejturističtějším místům v Peru, ALE i nejkrásnějším a rozhodně byste ho neměli vynechat. Narozdíl od většiny jsme se rozhodli vyměnit krásný vlak za hike v džungli, který vedl přes koleje obrostlé banánovníky a liánami.

Mezi těmi se vynořovaly hory, jež všichni známe z kdejakých encyklopedií od dětství. Po třinácti kilometrech ve 35 stupních jsme došli do místa známého Aquas Calientes, které bylo naším výchozím bodem pro ranní výstup na horu Machu Picchu.

Machu Pichu a co jsme nevěděli

Než se však vydáte obdivovat krásy onoho slavného Inckého města, musíte si to taky pěkně vyšlápnout (nebo si můžete svést zadky turistickým autobusem). Třítisícové schody nejsou žádná brnkačka, ale za tu euforii a klid bez turistů to rozhodně stojí. Když vás váš kluk co pět minut nepohání s tím, že ten vstup určitě nestihnete, tak to zvládnete i bez újmy (a že jsem mu byla nakonec vděčná, to asi nemusím přiznávat!). Po tom úmorném výšlapu se vám totiž naskytne pohled, na který opravdu nikdy nezapomenete.

Nejsou to povídačky, Machu Picchu je opravdový div světa. Nikdo dodnes neví, k čemu bylo město určené. Můžeme se tak jen domnívat, proč ho Inkové postavili a proč ho také bezdůvodně opustili a ponechali džungli…

A pokud chcete mít z tohoto místa extra luxusní zážitek, kupte si výstup na Huayna Picchu. Schody smrti, které na tuto horu vedou nejsou tak nezdolatelné, jak se zdají, a za ten klid bez influencerek čekajících frontu na fotku s lamou to rozhodně stojí.

Z magického údolí k duhovým nebesům

Cesta z Machu Picchu přes Cusco směrem k duhovým horám byla náročná. Přestože jsme si pro tentokrát (a díky Bohu za to!) vyvezli zadky autobusem, tak i posledních pár kilometrů dalo pořádně zabrat. Každý krok se mi zdál nekonečný a začala jsem mít mžitky před očima.

Nadmořská výška udělá opravdu hodně, nejsou to jen povídačky, které čtete v cestovatelských průvodcích. Ale za tu krásu to opravdu stálo. Přestože jsme z důvodu sporu místních komunit museli nakonec výšlap na Rainbow Mountain vynechat, alternativa – Palccoyo, kdy jsme měli výhled nejen na jednu, ale rovnou tři duhové hory, byla skvělá!

Po náročném výšlapu nás na náš úplný závěr čekala pohádka jménem Peruánská džungle. O té ale zase někdy příště…

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.