Klára Dedková Designér a umělecký ředitel značky Moser stojí za mnoha předměty, které jste už určitě někde zaregistrovali. Třeba na obálkách časopisů nebo v obýváku Justina Biebera. Kromě toho je Jan Plecháč nyní i autorem prestižního barmanského ocenění soutěže Diageo Reserve World Class. Proč se rozhodl běžné plakety nahradit uměleckým dílem a co je největším oceněním pro samotného Jana?
Jan Plecháč vystudoval architekturu na pražské UMPRUM, kde se potkal s Henrym Wielgusem, se kterým v roce 2011 založil úspěšné studio. Společně tvořili až do roku 2019, získali celou řadu mezinárodních i tuzemských ocenění a podepsali se pod projekty světových značek. Navrhovali pro dánské Menu, italské Cappellini, českou Bommu i Lasvit a nyní je Jan Plecháč uměleckým ředitelem a designérem značky Moser. Jeho díla vlastní taky mnoho známých osobností a jeden art piece si odnese i vítěz barmanské soutěže Diageo Reserve World Class.
Po zvolení uměleckým ředitelem značky Moser jste řekl, že byste chtěl produkty více zpřístupnit současným zákazníkům. Jak přesně jste to myslel? A daří se to?
Rád bych, aby se lidé nebáli naše věci používat a aby měli touhu je používat. Aby to nebyly jen objekty, které někde leží nebo jsou vystavené. Člověk se s nimi musí ztotožnit, jen tak se stanou jeho součástí. Například teď jsem hodně pracoval s matným povrchem a hned má ta věc v sobě jinou emoci. Chceme se jí dotýkat, jít blíž a zkoumat ji. Stáváme se součástí té věci, ale zároveň i ona součástí nás, to je fascinující.
Dřív byl Moser typický lesklými materiály, tlustostěnným sklem a ten se hodil do vitrín, nikoliv na používání. Lidé neměli tendenci se s vázou mazlit, sahat na ni, což je podle mě škoda a my se snažíme to měnit. Chci, aby byl Moser blíž lidem a začíná se nám to dařit.
Podle vás má design především vyprávět příběh, jaký je ale ten váš?
Můj příběh je strašně jednoduchej. Jako malý kluk jsem byl ovlivněný rodinným známým, ve kterém jsem se zhlédnul a toužil se stát designérem. Mít podobnou auru a charisma, jako měl on. Ale bez toho, aniž bych věděl, co to všechno znamená, bylo mi tak pět. (smích) Nyní, téměř o 35 let později tou cestou stále jdu a všechny volby a směřování pro mě byly vlastně jednoduché.
Takže jste šel za svým a talent a dovednosti přišly samy?
Asi se to protnulo ve správný čas, protože já nevím, jestli mám talent nebo dovednosti. Řekl bych, že jsem je možná časem posbíral. Já šel prostě celou dobu pouze za svým cílem, vždyť neumím ani kreslit. Před talentovými zkouškami jsem se to musel hrozně rychle naučit. Na druhou stranu bych o sobě neřekl, že to mám vydřené, nebo že jsem zarputilý, jen jsem se vždycky snažil hledat cestu, jak dosáhnout toho, co jsem si vytyčil a ono se to povedlo.
Co nějaké další cesty a cíle? K čemu směřujete nyní?
Popravdě vlastně nevím. Od doby, kdy mám dítě a žiju rodinou, tak se mi spoustu pracovních věcí a snů změnilo v nepracovní a žádný sen, který by mě aktuálně táhnul, nemám. Teď žiju nejlíp, jak se dá, ale neříkám, že se to nezmění. Jen v tento moment toho mám tolik nového a skvělého, že ten sen žiju a užívám si to v maximální možné míře.
Zažil jste během své kariéry momenty, kdy jste se vším chtěl skončit?
Takto asi úplně ne, ale častokrát je to velmi náročné a říkám si, zda mi to za to ještě vůbec stojí. Proces tvorby je krásná věc, ale když je toho moc a začnou se nějaké věci nedařit, tak se v jeden moment sejdou klidně čtyři problémy a já se dostávám do jisté nepohody.
Tohle potřebuji eliminovat, nechci, aby mě práce psychicky ovlivňovala. Můj problém je také v tom, že mám rád výzvy a často na ty nejtěžší prostě nedokážu říct ne. Vlastně jsou to ale malichernosti v souvislosti s tím, když si uvědomíme, že je v Evropě válka.
Stejně jako v loňském roce jste autorem ceny pro vítěze barmanské soutěže Diageo Reserve World Class. Čím je ta letošní výjimečná?
Stejně jako v minulém roce jsme v ní chtěli zachytit podstatu barmanské alchymie a nějakým způsobem ji zhmotnit. Že se to podařilo ve skle mi přijde o to přínosnější, protože soutěž Diageo se koná po celém světě a my tímto vkladem můžeme světu říct o naší sklářské tradici.
Přijde mi fajn oceňovat výherce něčím, na čem si dal záležet někdo jiný a nahradit nudné plaketky uměleckými díly. Co se týče kreativní části, tak v té jsme chtěli zobrazit prchavost okamžiku, kdy barman svůj drink dodělá, proto ty bubliny. Navíc i moment vítězství je krátkodobý, a tak může tato cena výherci vzácné a šťastné emoce připomínat.
Co byste bral vy jako největší ocenění vaší práce?
Pro mě je to vlastně jednoduché, a navíc se to děje. Vždy když vidím, že věci, které jsem navrhnul, fungují v rámci let. Například lustry z kolekce Neverending Glory pro Lasvit jsou na trhu více než deset let a stále se prodávají víc a víc, to je neuvěřitelné. Udělat něco nadčasového pro mě vždy byla meta.
Zmíněný lustr má u sebe doma i zpěvák Justin Bieber. Je jeho nejslavnějším majitelem? A jak jste na to, že ho vlastní, přišel?
Upozornil mě na to asi před dvěma lety můj kamarád Maxim Velčovský, který lustry zahlédnul na fotkách Justinova domu, které kolovaly v bulvárních článcích, to bylo hezký. Ještě hezčí snad ale bylo, když mi nedávno poslal další můj kamarád Zdeněk Vacek na Instagramu video, kde Justin trošku podnapilý tančí ve své kuchyni a za ním jsou lustry vidět v detailu, to mě dostalo.
Zdenda sice říkal, že ho nesleduje a že to na něj samo někde vyskočilo, ale jsem rád, že se tomu tak stalo a já si to mohl taky přesdílet. Měl jsem z toho radost jako malé dítě. Další slavnou majitelkou těchto lustrů, co já vím, je například herečka Salma Hayek, manželka jednoho z nejbohatších lidí planety.
Jste jeden z mála designérů, u něhož lidé neznají jen jeho práci, ale vědí i jak samotný umělec vypadá. Objevil jste se v mnoha médiích, a to včetně časopisové titulky. Čím to podle vás je?
V první řadě bych chtěl říct, že to má své plusy i mínusy, větší mediální zásah je fajn, ale daleko víc mě zajímá můj profesní zásah, na tom mi záleží mnohem víc. Nicméně ten můj mediální obraz a zájem novinářů vychází od mé manželky, která byla zpěvačkou… Ale možná je to i tím, že se líbím ženám a ony se samozřejmě líbí mě (smích). To pak musíme autorizovat, ano? Ne, abych to shrnul, tak mi větší radost udělá, pokud se můj produkt objeví v Muzeu moderního umění v New Yorku, než abych se objevil já na obálce italského Vogue.
Co byste poradil začínajícím designérům?
Aby na sobě co nejvíc pracovali, pokud je to naplňuje a baví. Mým vzorem v tomto je fotbalista Pavel Nedvěd, ke kterému jsem vždycky, i jako fotbalista, kterým jsem do 25 let byl, vzhlížel. On neměl bůhvíjaký talent a vykopal se tam, kam se vykopal, protože makal.
Vlastně je v něčem podobný jako Jarda Jágr. Víte, proč Jarda Jágr nebude mít nikdy syndrom vyhoření? Teď to možná zní jako nějaký blbý vtip, ale jemu je úplně jedno, jestli vyhraje nebo prohraje. Jeho prostě baví hokej ve své podstatě, baví ho tu hru hrát, nebaví ho prohra nebo výhra, ale ta samotná hra. A to je úžasný, najít takový zápal, vše ostatní už přijde jako vedlejší produkt.
