Terra a Kewu vydávají album. „Jsme autentičtí a šťastní. Umělcům by mámvpr*elismus prospěl,“ vzkazuje zpěvačka

Prvního června vychází dlouhoočekáváné debutové společné album DJ a producenta Kewu (Mikuláš Příhoda) a textařky a zpěvačky Terry, kteří se poprvé setkali v rámci labelu Addict sound a od té doby jsou nerozlučným hyperpopovým duem.

Na albu Sugar & Sleaze pracovali dva roky a jak v textech, tak skrze zvuk se s posluchači dělí o témata, jež s nimi za tu dobu rezonovala – závislost, zpracování traumatu z sexuálního násilí, hněv, zklamání a nenávist k bývalým přátelům a milencům. Do toho Kewu míchá prvky ze všech žánrů, kterým se během 13 let své DJské kariéry věnoval.

Co nám o albu zpěvačka prozradila?

Proč myslíš, že vám profesní spolupráce s Kewu tak klape?

Jsme si hodně podobní. Jak názorově, tak esteticky a zvukově. Oběma se nám vybíjí sociální baterky zhruba ve stejnej čas, stejný věci nám přijdou vtipný, nebo naopak otravný. Často se nám stává, že si čteme myšlenky – jeden z nás dojde k názoru, že je potřeba něco změnit, a než s tím stihne dojít za tím druhým, ten už na to přišel taky. Díky týhle naší superschopnosti jsme se taky nikdy o ničem nepohádali.

Podělíš se s námi o nějakou vtipnou historku z příprav?

Není to úplně historka, ale spíš fun fact – texty songů u nás totiž vznikají takovým trochu zvláštním způsobem. Pro to abych napsala text většinou potřebuju jedno slovo, nit, které se chytnu, a pak ze sebe text vychrlím klidně za 10 minut. Nikdy úplně nevím, o čem budu psát. Téma songu si většinou uvědomím až tak v půlce psaní, kdy se mi vše propojí a mně dojde o čem vlastně píšu. To první slovo je ale klíč a s tímhle klíčem většinou přichází právě Kewu.

Sedíme klidně hodiny v tichosti, posloucháme beat dokola a dokola a Mikuláš jednou za čas vypálí nějakej vtípek, slovo, co mu přijde vtipný a sedí mu k beatu, a i když to většinou nemyslí zprvu vážně, já se toho chytnu a je to. Takhle vznikly třeba songy Whorecore a Dizzy.

Sdílíš témata, která jsou ve společnosti často tabu. Je to pro tebe přirozené? Cítíš důležitost je otevírat? Nebo je v tom něco jiného?

Chci, aby mí posluchači prožívali moje příběhy společně se mnou. A i když většina mých songů je spíš o zábavných a příjemných věcech, jako je sex, láska, pomsta, self-confidence a party life, záleží mi na tom, abych svůj příběh vyprávěla autenticky – takže mluvila i o tom škaredém.

Lhala bych, kdybych řekla, že chci jít jiným umělcům, nebo jiným ženám příkladem v otvírání témat sexuálního násilí, nebo závislosti. Nechci se nad kohokoliv povyšovat a sama vím, že každý tyto zážitky zpracovává jinak. Někdo o tom nikdy v životě nepromluví, někdo o tom mluví hned, někomu to zas nějakou chvíli trvá. A ani jedna z těchto možností není správná nebo špatná. Každý máme právo na své soukromí.

Já jen odmítám nechat se těmito svými zážitky pohltit. Nechci, aby mě identifikovaly. Jo stalo se to… a co?! Nejsem první, bohužel ani poslední, děje se to stokrát za den a můj příběh není ničím odlišný od těch tisíců dalších. Nehodlám to skrývat, stydět se za to, ale ani ze sebe dělat mučedníka. Zkrátka chci, aby si moje texty lidi poslechli, aby jim z toho bylo špatně, nebo smutno, aby cítili moji upřímnost, ale aby ve finále pochopili, že život jde dál a já jsem šťastná.

Čím se od ostatních na lokální scéně odlišujete?

Nejsem si jistá, jestli jsme jediní, kdo to takhle mají, ale řekla bych že tím, že sami sebe nebereme moc vážně. Je pro nás důležitý si každý kousek naší cesty užívat a k tomu patří i určitý distanc. Nechceme svoji kreativitu ani jeden druhého navzájem ničím limitovat, nerazíme žádnou specifickou estetiku, moc si nelámeme hlavu počtem posluchačů, lajků, nebo bookingů. Myslím, že každému umělci by kousek tohoto mámvpr*elismu prospěl. Příliš lidí si láme hlavu tím, jak co zní, kdo si o nich co myslí a tím, jak na jiné lidi působí. Všichni se nakonec nejvíc soustředí sami na sebe a váš nevyprodaný koncert, nebo salát mezi zuby na fotce na instagramu nakonec vůbec nikoho nezajímá. Jsme autentičtí a díky tomu šťastní.

Co je tedy podle vás ocenění dobré práce? Když to nejsou poslechy, lajky na Instagramu nebo vyprodané koncerty?

Nemůžu mluvit za Mikuláše, ale já cítím největší uspokojení z odezvy od fanoušků. Když mi někdo napíše, že se na album strašně těší, že ten a ten song si pouští už tři dny v kuse, nebo vidím tu samou tvář už popáté za půl roku na koncertě, vím, že to, co dělám, má smysl. Vidět cizí lidi tlačící se pod pódiem s drinkem v ruce zpívat text, který jsem já napsala, je pohled, který mě nikdy neomrzí.

A prozraď mi ještě, co o albu nikdo neví?

Původně mělo být na albu o čtyři songy víc, tedy 12. Každý z nich z alba odpadl z rozlišných důvodů. Některé nikdy světlo světa nespatří, protože se nám zkrátka už nelíbí, jiné proto, že nám
shořel disk (au). Nějaké ale určitě plánujeme vydat. Hrajeme si teď s nápadem deluxe verze alba, tak třeba tam!

Přečtěte si náš první rozhovor s Terrou.