Josefína Joštová Už pár měsíců bydlím ve Španělsku a jelikož jsem se přestěhovala úplně sama, sólo návštěvy kina se staly mou novou zábavou. Mám na ní totiž mnohem víc času než v Praze, kde je neustále co dělat, kde lítat a s kým drbat na kafíčku. A zatím mě to pořád baví, i když se Španělé zjevně hodně snaží o opak.
Moje první návštěva kina v Madridu byla za účelem zhlédnutí Titanicu – k 25. výročí filmu se totiž Leo a Kate vrátili na plátna. Koupě lístku (a nejen lístku, zvlášť si prosím pěkně musíte koupit i 3D brýle) proběhla hladce, přesto, že mi nikdo nebyl schopný říct, jestli bude film v angličtině, nebo španělštině. Nezaleknu se ale jen tak něčeho, a tak jsem vyrazila vstříc překvapení, připravená případně potrénovat mi español (né, že bych stejně všechny dialogy neznala nazpaměť, ale pšt!).
Bohužel jsem ale to, jakým jazykem průzkumníci v ponorce prohlédávající vrak nepotopitelné lodi mluví, zjistila až po tom, co jsem musela hlasitým a lingvisticky univerzálním „ŠŠŠŠTTT!“ okřiknout partu hlasitě si povídajících a popcorn pojídajících puberťáků po mé pravici. Křup křup křup. Stejně jako bych to asi před pár lety udělala já, reagovali na mě protočením očí, které mnou projelo jako nůž máslem. Je to tady – je ze mě Karen, a ještě k tomu stará.
Ne ale tak stará, jako dvojice kamarádek sedící po mé levici, která očividně ve věku těch puberťáků měla ložnici polepenou mladým DiCapriem a v uších na repeat My Heart Will Go On. Pokaždé, zdůrazňuji pokaždé, když se objevil na plátně Jack, hlasitě vzdychaly „Que bonito! Mi amor!“ – a pokud jste Titanic neviděli, napovím vám, Leonardo se tam objevuje opravdu často.
A přesto, že společně s postavami (a se mnou, samozřejmě, já to ale na rozdíl od nich dělala tak, jak se sluší a patří – ve své hlavě) odříkávaly dialogy, při každé akční scéně vykřikovaly a lapaly po dechu překvapením, jako by nic z toho vůbec nečekaly. Be for real, señoritas.
Druhý výlet do kina neměl mít chybu. Jen pár minut před začátkem filmu jsem si koupila vstupenky přes aplikaci a přesvědčila se, že široko daleko vedle mě nikdo nesedí. Bylo to sice trochu k podivu, vzhledem k tomu, že byla sobota, asi ale Španělé tráví radši víkendu venku, říkala jsem si. Já husa pitomá.
Brýle? Mám. Obrovský karamelový popcorn? Mám. Vodu napuštěnou na záchodech, protože za ní nebudu platit 10 euro na baru? Taky mám. Tohle musí vyjít, říkala jsem si po cestě k sálu, který byl ale ještě zavřený. Asi nechávají všechno na poslední chvíli. Typický jižani. Když byl ale sál zavřený i 10 minut po avizovaném začátku filmu plus jsem si uvědomila fakt, že před ním ani nikdo nekontroloval vstupenku, začalo to smrdět.
Šla jsem se tedy zeptat na kasu, kde se na mě až neslušně pohledný Španěl pobaveně podíval a oznámil mi, že můj film sice začíná v 18:45, ale až o čtyři dny později. Co teď? Nejen, že jsem se na film těšila a byl to můj dnešní plán, ale hlavně mám v ruce ten pětilitrovej karamelovej popcorn! To si ho mám prostě vzít domů a stáhnout si ty Strážce galaxie z Torrentů, (takzvaně na Jacka Sparrowa)?
Možná i představa toho, jak se poníženě šinu ulicema Madridu s obrovským a plným kino-popcornem, mě přesvědčila, abych si koupila další vstupenku (hezký sobotní výlet do kina za tisícovku, děkuji pěkně), na jediný film, kde bylo volno – ukázalo se totiž, že Španělé samozřejmě CHODÍ v sobotu do kina. Fast & Furious, desátý díl, dám tomu šanci, proč by ne. Chyba. Velká chyba. A rozhodně tomu nepřidal ani neustále se líbající pár asi MILIMETR ode mě (přitom to fakt není romantickej film, que pasa amigos??).
Když jsem o ty čtyři dny později šla do kina znova, jelikož lístky nejdou vrátit ani vyměnit, v pozitivní zážitek jsem už ani nedoufala. Kdo nedoufá, není zklamanej. Asi mě i moje podvědomí připravovalo na toho malýho skřeta asi 5letého chlapečka, u kterého nepomohlo ani to, že seděl celé tři sedačky daleko. Křup Křup Křup. Do toho komentování každé scény a očividné nepochopení funkce kino sedaček – ne, opravdu to nejsou houpací křesla. Tentokrát nepomohlo ani moje již natrénované lingvisticky univerzální „ŠŠŠTT!“ a navíc byli Strážci galaxie fakt smutný a – spoiler alert! – bez happy endu. Všechno špatně.
Neztrácím ale na duchu a bojuju dál. Kde jinde než ve Španělsku taky zhlédnout nový krátkometrážní film od Almódovara? (Gay scéna s Pedro Pascalem, westernový Manu Rios a kostýmy od YSL? Ano prosím, dám si to dvakrát!) Extraña forma de vida, sobota, 14:05 a tedy čas, kdy většině zdejších zvoní první budík. To prostě musí vyjít. Musí.
A vono jo! Vopravdu.
Když film skončil, zvedli jsme se, a já za sebou spatřila dvě slečny, které s plným popcornem, rozjedenými nachos a dvěma litrovýma kolama na telefonech zmateně vyhledávaly „Cuantos minutos dura la nueva pelicula de almodovar“. Pro ty, kdo by ve španělštině nebyli sběhlí, přeložím: „Jo holky, ten film má fakt jen 30 minut a je mi líto, že jste za to občerstvení, co by vám vydrželo i na Harry Potter maraton utratily pravděpodobně půlku výplaty.“
Co mi ale není líto je fakt, že jsem očividně oficiálně předala svýho Černýho Petra. Sorry not sorry! Teda.. Perdón no perdón!
