Daniela Wojnarová Sepsat všechny šílené příběhy z Vintedu do jednoho článku? Mission Impossible! Proto přichází druhý díl s mými historkami z této nákupní platformy.
Ignorace popisků
Když už si dám tu práci a vyťukám pár řádků k prodávanému produktu, čekám, že to druhá strana ocení – třeba tím, že si je reálně přečte. Pak mě může vzít ďas, když dostávám dotazy, kterým se dalo předejít prostě tou minutou navíc při rozkliknutí položky.
Jakkoliv mě máma slušně vychovala a považuji se za emočně stabilního člověka, tyto otázky – nejčastěji zaslané jako výkřiky do tmy bez pozdravu – ve mně vzbuzují abnormální míru pasivní agresivity.
„Vady???“ – „Jak jsem uvedla v popisku, šaty jsou bez vad, pouze jednou nošené.“
„Foto na postavě?“ – „Jak jsem uváděla v popisku, kalhoty mi jsou již malé, tudíž nejsem schopná poskytnutou fotografii na postavě.“
Hlavou mi během toho běží, co to má být za osobní útok. Ano, už dávno nemám velikost XS – stačí číst popisek!
Odesílání na dobírku nikdy víc
Jak jsem psala v úvodu – většinou jsou to maličkosti, ovšem jestli mě na Vintedu kdy doopravdy něco naštvalo, bylo to odesílání na dobírku. K té jsem přistupovala v počátcích. Nespočet špatných zkušeností mě díky bohu vyléčil.
Stávalo se mi, že jsem předmět odeslala, kupující si jej nevyzvedl a zásilka přišla zpátky. Samozřejmě ve zprávách už nikdo nikdy nereagoval. Každý, kdo to zažil, mi jistě potvrdí, že to je k zbláznění.
Co nás naštvalo: První část
Přeměřování každého prdu
Nechápejte mě špatně, není faux pas si říct o rozměry. Člověk nemá možnost si věci vyzkoušet a vrátit, takže je normální se ujistit, zda vám věc bude. U některých položek ale dotazy na přeměření vyznívají už jako čistá buzerace.
Zase to uvedu příkladem – prodávala jsem klasickou mikinu toho nejklasičtějšího volného střihu, který si dovedete představit. Dotaz na míry mě proto překvapil – nenaštval, skutečně jen překvapil.
U věcí jako jsou volné mikiny či obyčejná trička se já osobně jako nakupující řídím logickým myšlenkovým pochodem – buď mám velikost S, anebo ji prostě nemám. A už vůbec bych to neřešila u mikiny, která se prodává za pár desítek korun.
Důkaz pravosti
Naprosto chápu, že u luxusní módy nakupující chtějí doklad pravosti. Padělky nepodporuju a větší investice si člověk chce pořádně promyslet. To ale stoprocentně není můj případ, na to jsem moc chudá. Kolikrát se mi však stalo, že jsem u kdejaké kabelky od prémiové značky dostávala žádosti o doklad pravosti.
Ruku na srdce – kdo si nechává účtenku od kabelky do tří tisíc? Moc nás asi nebude, klobouk dolů těm, který si ve svých účtenkách udržují pořádek. Samozřejmě – nechávám si dustbag, v těch kabelky uskladňuju. Skutečně však nejsem schopná dohledat účtenku od rok staré kabelky.
Naše další zážitky z Vintedu si přečtěte tady.
Vyměníš?
Hlavně ze začátku, když to býval ještě VotočVohoz, jsem vyměňovala skutečně hodně, doteď se o to občas snažím. Jádro pudla však leží v tom, že při nahrávání předmětu můžete označit, zda je předmět i na výměnu. A já bych tak nějak očekávala, že pokud výměnu nezaškrtnu, nebudou mi chodit takové nabídky.
Na druhou stranu, stejně se vždy ze slušnosti podívám a stejně slušně i odpovím. Je to však ztráta času pro obě strany. Tady by mě skutečně zajímalo, jak to mají ostatní uživatele Vintedu – vyměňuje se vůbec ještě?
