Emma Tomanová Artové filmy. Někdo je miluje, někdo je nemůže vystát, někomu ta alternativa vyhovuje, pro někoho je nepochopitelná. Ať tak či tak, asi se shodneme, že artovky většinou vyvolávají silné emoce. Pojďme se tedy podívat na to, co vůbec artový film je a na které se podívat, pokud nejste zcela jejich příznivcem – nebo nevíte, kde začít.
Pojem artový film můžeme datovat až k začátku 20. století. Kinematografie v jejích počátcích byla považovaná za nižší formu zábavy a na promítání filmů v kočovných biografech chodila spíše chudší vrstva obyvatelstva. Tato realita údajně přiměla filmaře, a to primárně ve filmu dominující Francii, přemýšlet nad způsoby povznesení úrovně filmové tvorby.
Začalo se soustředit na inovaci formy převyprávění děje, komplikovanější využití časoprostoru příběhu, a hlavně pozvednutí estetiky snímků. Tím začala vznikat nová odnož filmového průmyslu, které se říkalo Film d’Art. Později se tento druh filmu postavil do jakési opozice vůči typickému komerčnímu produktu Hollywoodu a začal se tvořit artový film, jaký známe dnes.
Pochopení přijde až na konci
Pokud jste někdy artový film viděli, nemusíte být filmový nadšenec či dokonce filmař, abyste si všimli, že je na těchto snímcích něco jinak. Americký filmový vědec David Bordwell uvádí, že nejsignifikantnějším rysem artových snímků je struktura vyprávění děje. Typické Hollywoodské snímky nejčastěji pracují s lineárním vyprávěním příběhu. Klasická Aristotelova dějová linka – expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa.
Artovky ale často skáčou časoprostorem, jak se jim zlíbí a v mnoha případech divák děj pochopí až ke konci filmu. To v ideálním případě zajišťuje divákovu pozornost a potřebu pochopit, o co se tedy vlastně ve filmu jedná, jak to dopadne. Tím je ale artový film také velmi specifický – velmi opatrně si vybírá svého diváka. Pro někoho může být tento styl vyprávění fascinující, napínavý, poutavý. Někdo si řekne, že tohle nemá zapotřebí a jde si raději pustit klasickou Bondovku či romantickou komedii, u kterých ví, na čem je.
Žádný happy end nečekejte
Tím se dostáváme k tematice artových filmů. Ty totiž ve většině případů vypráví psychologicky náročný příběh. Sofiiny volby, důsledky tragických událostí na hlavní postavu nebo samotné tragédie. A ne vždy končí šťastným koncem. Vlastně skoro nikdy se divák nedočká happy endu. Tyto příběhy ve vás ale často vyvolávají spoustu otázek, proč se co a jak děje, co by člověk v takovou chvíli dělal, jaké kroky by zvolil. A to je za mě hlavní pointa artových filmů – zanechat v divákovi silné emoce, velké otázky a vzpomínku na film, která se i několik dní poté zas a zas hlásí o slovo.
Sjednocení barev
Specifická je i již zmiňovaná estetika artových snímků. Často je v nich použit nápadný color grading – to znamená, že je celý film sladěný do určitých barev. Zkuste si toho někdy všimnou třeba u Harryho Pottera, první díl je laděný do teplých barev, do červené, oranžové a žluté. S dalšími díly obraz chladne, tmavne a ladí se spíše do zelené a modré. Typické pro výrazný color grading jsou také filmy režiséra Wese Andersona nebo třeba Quentina Tarantina. Pokud ale chcete svoje postřehy zkoumat na větší oddechovce, možná až guilty pleasure filmu, pusťte si Stmívání, i tam najdete velmi výrazný color grading v zelených tónech.
Málo hudby a dlouhé záběry
V neposlední řadě jsou pro artové snímky typické dlouhé záběry a práce se zvukem. Zkuste si někdy všimnout, že spoustu artovek používá minimum hudby a všimnete si toho právě u dlouhých záběrů na nejrůznější scenérie či detaily. V těchto scénách se pravděpodobně nedočkáte replik či významných činů, většinou se můžete kochat lítajícími ptáky, hlavním hrdinou sedícím u stolu či třpytící se vodou v liduprázdném bazénu.
Pokud jste ještě před chvíli nevěděli, co takový artový film je a jeho popis vás nezaujal nebo si myslíte, že tento žánr opravdu není pro vás, nezoufejte! Dám vám pár typů na artové snímky, které jsou koukatelné a možná si je dokonce i oblíbíte. Tak jdeme na to.
Dej mi své jméno (Call me by your name), 2017
Začneme zlehka. Tuhle romanťárnu zrežíroval italský režisér Luca Guadagnino. Příběh vypráví o sedmnáctiletém chlapci Eliovi (Timothée Chalamet) a dvacetičtyřletém Oliverovi, který na léto přijede do vily Eliových rodičů jakožto asistent Eliova otce. Oba mladíci rychle zjistí, že je to k sobě táhne a film začne popisovat vývoj jejich vztahu, který je v 80. letech víc než komplikovaný. Ačkoli je tento příběh poměrně krutý, vyvolá ve vás pocit lásky, tenze a nespravedlnosti. Čekají vás krásné záběry italské scenérie, nefalšované sexuální napětí a primárně Timothée… Co je víc. Pomádový text „Letní láska nečekaná, letní láska zbláznila nás“ tímto snímkem nabírá nových rozměrů.
Climax, 2018
S tímto dílem už přitvrdíme. Francouzský snímek Climax režiséra Gaspara Noého se stal hitem. Parta tanečníků zakončuje náročný tréninkový den v prostorách školy malou party. Snímek začíná rozhovory s tanečníky, které se chvílemi zdají zdlouhavé. Divák však pomalu ztrácí pozornost stejně jako zbytek tanečníků a malá chvíle nepozornosti zařizuje hororové události následujících hodin. S postupem času se začíná vše zvrhávat a nikdo nechápe, co se děje. Divák musí vydržet až do konce, aby rozuzlil onen otazník – kdo je bad guy? Climax je jeden z těch kinematografických kousků, který dokoukáte až do konce titulek, jelikož budete sedět s otevřenou pusou a rozjímat nad tím, co se to sakra v tom filmu odehrálo. Možná se na tento film už nikdy nepodíváte, rozhodně ale uznáte jeho kvalitu.
Slunovrat (Midsommar), 2019
Tato artovka amerického režiséra Ariho Astera se stala poměrně profláklým kouskem, a to zřejmě díky neskutečné Florence Pugh či Willu Poutlerovi. I kdybyste Slunovrat neviděli, pravděpodobně vás neminuly fotky Florence Pugh v šatech z květin s květinovou korunou. Snímek se řadí mezi horory, ale rozhodně se nejedná o klasickou lekačku z temných stínů opušteného domu uprostřed lesa. Hrůzy se tu totiž dějí za bílého slunečného dne, a to dysfunkčnímu páru Dani (Florence Pugh) a Christianovi (Jack Reynor) a jejich přátelům, kteří se rozhodnou vyjet do Švédska na lidové slavnosti slunovratu. Velmi rychle se však ukáže, že nic není tak, jak se zdá, a že pohanské slavnosti probíhají trochu brutálněji, než by čekali. Surový příběh je prokládán nádhernými prosluněnými záběry přírody, lidových krojů a maleb, které podtrhují kontrast očekávání a reality, s kterou se hlavní protagonisté střetli. Doporučuji film dokoukat, jelikož jeho konec vás možná překvapí.
Menu (The Menu), 2022
No, a nakonec si dáme Menu. Tenhle film se oficiálně neřadí mezi artovky, ale artové rysy v něm rozhodně najdete. Loňský trhák britského režiséra Marka Myloda je napěchovaný zvraty. Vybraná společnost je pozvaná do luxusní restaurace proslulého šéfkuchaře Juliena Slowika (Ralph Fiennes), kde je hostům prezentováno pečlivě vytvořené několikachodové menu. Každý chod je i v rámci filmu odprezentovaný podobně jako v kulinářských pořadech a snímek je tak i víceméně rozdělený na několik částí. Nejen tím získává poměrně nezvyklý formát. S každým chodem si hosté začínají uvědomovat, že se chystá něco, z čeho by měli být značně nervózní, čímž se narušuje jinak perfektní, čisté a pro OCD lichotivé vyobrazení prostor a atmosféry příběhu. Hlavní roli Margot si zde zahrála Anya Taylor-Joy, která v příběhu zamíchá kartami. Pokud se chcete přiblížit světu artového filmu, nebála bych se zvolit tento snímek jako první položku seznamu.
Zkusit můžete taky artovou klasiku Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1971), magický snímek Erupce lásky nebo třeba loňskou pecku Trojúhelník smutku (Triangle of Sadness, 2022). Tak si běžte udělat popcorn, pozvěte si svého filmového parťáka a užijte si filmový večer!
