Redakce Rozchody s kamarády nejsou nic neobvyklého. Bohužel se o nich ale moc nemluví a jak takový rozchod uskutečnit vám nejspíš moc lidí neporadí. Tak tady máte příběhy, jak jsme se s tím (ne)zvládly popasovat my tři.
Josi:
Rozchody s kamarádkou mě bolí hodně, hodně moc. Občas je ale těžké rozlišit, kdy jde skutečně o kamarádku a kdy je letting go jednodušší, než se zprvu mohlo zdát. Z mojí zkušenosti totiž často, když někoho po dlouhém trápení necháme jít, se dostaví místo očekávaného smutku spíše uvolnění a volnost. Často si totiž o někom myslíme, že je naším přítelem, ale ve skutečnosti je spíš toxickou osobou, která se za přítele jen vydává a naší pohodu spíš narušuje.
Měla jsem ve svém životě osobu, o které jsem si dlouhé roky myslela, že mou kamarádkou je. Sdílely jsme hudební vkus, názory i hodnoty – tedy alespoň to jsem si myslela. Ve skutečnosti tomu totiž tak nebylo, navíc v nejtěžších chvílích, kdy jsem kamarádku potřebovala ze všeho nejvíc, mě nechala na holičkách a postavila se ke mně zády. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, najít řešení, zkrátka udělat cokoliv, jen abych ji neztratila. Když už mi ale nezbylo nic jiného, než ji nechat jít, neuvěřitelně se mi ulevilo. Zpětně začaly vyplouvat na povrch hodně shady věci a já si jen přeju, abych to udělala mnohem, mnohem dřív.
Klára:
Kamarádky pro mě v životě hrály snad ještě zásadnější roli než kluci. A s jednou, kterou jsem potkala v mateřské školce, jsem prošla celou základní školou, pubertou, označila ji za tu nejlepší a navzájem jsme si formovaly první sny, psaly si společný deník, vytyčily si vysněné profese, ale i životní výzvy. Jestli jsem o něčem byla přes 18 let přesvědčená, tak o tom, že si budeme oporou po celý život.
To se však změnilo ve chvíli, kdy se naše cesty i filozofie odchýlily. Každá jsme chodila na vysokou a každá jsme byla jinak vytížená. Jedné se dařilo víc, druhé míň. Bydlely jsme spolu, ale čas spolu netrávily, a už vůbec jsme nekomunikovaly. Víc věcí nám na sobě vadilo, než nás inspirovalo. Lhaly jsme si. Pak se do toho zamotal kluk, který měl v určitou dobu místo v srdcích nás obou, vykrystalizovalo to hádkou, smutkem, pláčem a pak i stěhováním.
Bylo to drsný a dnes bych to udělala určitě jinak. I přes to, že ten přátelský vztah mi už nepřinášel to, co na začátku, měla jsem to otevřít a z očí do očí té druhé říct své pocity. Do očí si navzájem sdělit děkuji za všechno, co jsme spolu prožily, ale nechci na tom dál pracovat, necítím to a přeju ti do budoucna jen to dobré. Důstojně, hezky a velmi netoxicky. Bez křivd, porovnávání se a tím pádem i bez probrečených nocí a protichůdných myšlenek na téma co by kdyby.
P.S. Po napsání těchto řádků jsme se jako zázrakem po několika letech potkaly. Ona za mnou přišla, usmála se, pozdravila a zeptala se, jak se mi daří. Tímto krokem mi dala najevo ten tolik hledaný respekt a odvahu. I přes to, že to přišlo o pár let později, vážím si toho a jsem ráda, že jsem mohla vyrůstat po boku tohoto člověka. Řešte všechno na rovinou, nejlépe z očí do očí a je jedno, zda jde o kluka, rodiče, nebo právě o nejlepší kamarádku.
Anička:
Pár takových „přátelských rozchodů” už jsem zažila a i když se některé staly už před několika lety, stále se ve mě perou dvě roviny – řešit to, nebo to nechat být? Pořád to mám na svém seznamu nevyřešených věcí. Ale zároveň si říkám, jestli není někdy lepší to prostě neřešit…
Nic špatného jsme si neudělaly, jenom se jednoho dne ukázalo, že jdeme jinou cestou a už si prostě nemáme co nového předat. Bylo to na jednu stranu úlevné, protože jsme se ani jedna už nemusely snažit předstírat, že jsme pořád #bff. Ale zajít na kafe a důstojně to přátelství po tolika letech ukončit by se asi hodilo. Tak uvidíme, třeba to brzy přesunu na seznam check.
