V roce 2019 absolvovala pěší pouť do Santiaga de Compostela, která ji naučila spoustu věcí a kde navíc dostala nápad na příběh. A tak vznikla knížka Nikdy nezapomeň plná naděje a prostoru k zamyšlení. Lenka Rzepková je ale také herečka a malířka. Jak moc je knížka autobiografická a co dospělí nedělají, ale měli by?
Kniha je určena všem, kteří se někdy báli být sami sebou. Zažila jste to také?
Ano, zažila. Možná to nebylo pouze o strachu, ale i o nějaké odvaze. Někdy musíte jít prostě s kůží na trh, někdy musíte vystoupit z davu, někdy musíte udělat ten krok do neznáma, a to není vždy jednoduché. A je jedno, jestli píšete knihu nebo děláte cokoliv jiného. Stojí to někdy hodně odvahy, energie a úsilí. Myslím si ale, že pokud to člověk dělá srdcem, většinou to stojí za to a je pak rád, že překonal sám sebe. Nicméně si myslím, že je to celoživotní cesta a nikdy nekončící proces.
Teď už víte, jak proti tomu bojovat?
Spíše než bojovat, radím to přijmout. Jak jsem už říkala, je to dle mého soudu celoživotní cesta a proces. Nejde si říct: Teď už jsem hotová.. Člověk si celý život pokládá různé otázky a snaží se na ně odpovědět. Důležité asi je snažit se poznávat sám sebe do hloubky a zjišťovat, kdo zrovna v tu danou chvíli jsem, jaké jsou mé vášně a přání, potřeby, touhy a dle toho pak i jednat. Samozřejmě tak, abychom neubližovali nikomu dalšímu. A hezký bonus je, když tím svým konáním pomůžeme třeba i někomu dalšímu.
Co je podle vás největší prohřešek dospěláků vůči svému dětskému já?
Popřít ho. A zapomenout na to malé dítě v nás. Na naše sny, touhy i radosti.
Proč se dospělí bojí věřit svým snům?
To bychom se asi měli zeptat vícero dospěláků, abychom měli nějaké různorodé odpovědi… Navíc nejsem odborník na tohle téma, ale myslím si, že to často souvisí s tím, jak sami sebe vnímáme, i s tím, jak nás vnímá okolí, a co by tomu řeklo, kdyby… Někdy je možná pohodlnější zvyknout si na něco, co nás nestojí tolik odvahy, úsilí a energie. Na druhou stranu otázkou zůstává, jestli je člověk takto opravdu šťastný. Rozhodně ale nikoho nesoudím. Navíc má člověk různá období v životě, a tím se to samozřejmě také mění.
Vaše hrdinka Kate se – stejně jako vy – vydala na pouť do Santiaga. Jaké to bylo?
Úžasné dobrodružství plné výzev, zkoušek, ale i poznání. Totální jízda, na kterou budu vzpomínat nejspíš celý svůj život. A myslím si, že i jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Rozhodně to ale vždy nebyla procházka růžovou zahradou. Byl to někdy taky pořádný očistec – psychicky i fyzicky. Každý den jsem se musela vypořádat s nějakou krizí.
Jak vás tahle zkušenosti obohatila?
Ukázala mi, že zvládnu mnohem víc, než si myslím. A že nesmím nikdy přestat věřit na lásku. Na pouti přišel námět na knihu – těžko říct, jestli by ta kniha vznikla nebýt poutě. Možná ano, možná ne. Kdoví. Nicméně díky pouti jsem se zase o trochu víc poznala. A pak jsem také slyšela hluboké příběhy a potkala zajímavé lidi.
Poslední kapitolou vaší knihy je dopis mladšímu já. Napsala jste si někdy taky jeden?
Myslím, že ne, ale asi bych si klidně napsala ten stejný, jako je v knize. S tím se docela ztotožňuji.
Jak moc je knížka autobiografická?
Najdeme v ní autobiografické prvky, ale nejedná se čistě o autobiografii. Nechávám na čtenáři a jeho fantazii, co si bude myslet, že je autobiografické, a co už nikoliv.
Vzpomínáte si na prvotní impuls, který byl spouštěčem něčeho, co dnes můžete nazývat knihou?
Už delší dobu jsem měla přání, že bych knihu chtěla napsat, ale připadala jsem si příliš mladá a nezkušená na něco tak velkého. Velmi silný impuls jsem zažila na pěší pouti, kde jsem si každý den psala do deníku. Napadl mě příběh a už nešlo jinak.
Jak dlouho ve vás nápad zrál? Po jaké době jste si řekla: “Tak jo, napíšu knížku.”?
Celkově kniha vznikala dva roky, v mé hlavě byla ale mnohem delší dobu.
Uvažovala jste, že pošlete rukopis do nakladatelství, nebo byla Pointa jasná volba?
Ano, uvažovala. Dokonce mi ze dvou velkých nakladatelství, kterých si velmi vážím, odepsali a měli zájem si rukopis přečíst celý. To byla pro mě nečekaná, avšak krásná reakce. Nakonec se to ale kvůli covidu zkomplikovalo… Ovšem díky Pointě jsem mohla vidět celý proces vytváření knihy a taky si vyzkoušela, jak vést crowdfundingovou kampaň. Bylo to velmi náročné, ale obohacující období.
Co bylo při psaní vůbec nejtěžší?
Vydržet a dotáhnout to. A číst to pořád dokola, dokola, dokola. A věřit sama sobě i tomu příběhu. Zkrátka a dobře vytrvat a nevzdat to i v těch nejtěžších chvílích.
Jak u vás psaní probíhalo?
Kniha vznikala průběžně dva roky. Měla jsem i několik chvil, kdy odpočívala nebo ji někdo četl a já potřebovala odstup. Někdy to šlo lépe, někdy hůře, ale celkově mě celý proces, včetně tvorby ilustrací, které jsem si sama ke knize namalovala, dost bavil.
Co plánujete dál? Už máte nápad na další knihu?
Ano, rodí se mi v hlavě nějaký nápad. Zatím ale nechci předbíhat. Teď je pro mě důležité, aby má první kniha dostala péči a lásku, kterou si myslím si zaslouží. Momentálně bych se ráda věnovala více zase herectví a malování. Vytvořila jsem nový herecký showreel, tak se nechám překvapit tím, co přijde. Také mě těší moje karetní hra Nikdy nezapomeň – zábavné otázky, které mohou jít až na dřeň a díky kterým můžete lépe poznat nejen sami sebe, ale i okolí. Zatím jsem o nich tolik nemluvila, těším se ale, až je více představím.