Klára Dedková Některé večeře jsou zkrátka výjimečnější než jiné. Jednu takovou jsem absolvovala minulý týden a doteď nedokážu myslet na nic jiného. Čím mě vyhlášená restaurace Davida Böhma okouzlila především a proč byste se do El Camina měli vydat i vy?
O španělské tapas restauraci El Camino nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze jsem slyšela samou chválu ze všech stran. Naposledy z podcastu Velká žranice, kde se nad ní rozplývali Lukáš Hejlík, Zuzana Daňková a Hugo Hromas. Mě zajímala ještě o to víc, když jsem zjistila, že její majitel pochází stejně jako já z Mariánských Lázní. Počkala jsem si na milou příležitost, obula vysoké podpatky a vydala se zjistit, co na té restauraci všichni mají.
Jakmile jsem vešla, okouzlil mě elegantní, ale nenucený interiér, který měl to nejpříjemnější světlo, jež jsem kdy v podniku viděla. Kvalita čišela z krásných kožených židlí značky Ton, použitého barevného spektra, lesknoucích se luxusních skleniček i z dřevěných dekorací na zdi.
Hned u dveří nás uvítal sám majitel restaurace David Böhm se sympatickým úsměvem a v perfektně padnoucím obleku. Jestli to dělá pokaždé, nevím, ale dojem to na mě rozhodně udělalo. Doprovodil nás k našemu stolu, který jsme měli zarezervovaný venku na zahrádce. Na rezervaci rozhodně nezapomeňte, ideální je ji udělat nejpozději týden před návštěvou.
Haló? Jak jste udělali, že jsme najednou ve Španělsku?
Obecně zahrádky zbožňuju, představují pro mě oázu klidu v jinak rušné Praze a tahle byla opravdu jako by vypadla z mých vysněných představ o dovolené. Všechny problémy, deadliny, e-maily, účty, úkoly a žádosti jako by se rázem rozpustily. A po tom, co jsem se napila typické španělské cavy se rozpustily doopravdy.
„Zde si můžete naskenovat QR kód s jazzovým playlistem, který nahráli samotní majitelé vinařství,“ prozradil o lahvi s vinětou v designu klaviatury velmi milý číšník, který nás provázel celým večerem. Vždy s úsměvem a řadou zajímavostí, to mám ráda.
Výběr jídla a párování vín
Výběr jídla, v tomto případě tapas, jsme nechali na obsluze. Prý se to tady často tak dělá a kdo to nezkusí, tak pak lituje. „Je to jako byste cestovali bez zkušeného průvodce, bude to fajn, ale s ním to bude ještě zajímavější,“ připodobňuje tento způsob objednání si David Böhm. Když už, tak už.
Ke každému chodu jsme měli i jiné víno, což bych doporučila velmi. Párování vín k jídlu, které už tak chutná absolutně bezkonkurenčně, použité ingredience ještě vybarví, zdůrazní a vystřelí vás do nebeských výšin.
Líbilo se mi také, že jsme s každým dalším chodem přitvrzovali. Začínali jsme na lehčích bílých vínech, poté pokračovali se svěžími červenými a končili plnějšími specialitami, které zahrnovaly i známé a dezertní sherry.
Co se týče chodů, těch jsme měli přibližně sedm nebo osm. Jak vína i zábavy přibývalo, má pozornost se trošku tříštila, tak si nejsem jistá. A víte proč? Protože mi bylo prostě hezky! Tak hezky jako už dlouho ne. Přemýšlela jsem nad tím, co dělá dobrou restauraci výbornou, a došla jsem k závěru, že právě její vřelá a milá atmosféra.
Mám ráda luxusní věci, večírky, butiky, bary i restaurace, ale nikde jsem se necítila tak mile a přívětivě jako v El Caminu. Hosté tam byli krásně upravení, ale smáli se a nebáli se, že špatně chytnou příbor. Obsluha byla přátelská, ne naškrobená.
Majitel poplácával během směny číšníky po ramenou a říkal jim, jak jim to dnes jde a v kuchyni na vlastní oči kontroloval každý připravený chod. Bylo to jako v reklamě na restauraci, ve které chcete nejen jíst, ale i pracovat.
A co bylo na menu?
Ale teď k tomu hlavnímu – k jídlu. Po geniálním chlebu s prémiovým olivovým olejem jsme dostali mrkvové gazpacho se salpicón de marisco, což je takový salát z mořských plodů nakrájenými na malé kostičky. Najdete v něm zeleninu, krevety, ale i chobotnici. Moc dobré!
Následoval nejlepší pórek, který jsem kdy jedla. Lahodný a rozpadající se už při pohledu. Doplněn byl sýrem Manchego, mandlemi Marcona a černým česnekem. Tohle jídlo jsem okomentovala slovy – úplně můj chod.
Skoro všichni v okolí měli na stole také čtyři červené krevety na dřevěné tyčce se salsou Vizcaína, tapiokou a papričkou Chipotle. Vynikající záležitost a opět se budu opakovat, ale lepší krevety jsem nikdy nejedla.
Když přinesli Piperradu, což je takový paprikový tatarák a bílý chřest, říkala jsem si, že si aspoň oddychneme u zeleninového chodu. Jenomže tato jídla tak roztančila naše chuťové pohárky, že jsme na konci večera prohlásili, že právě Piperrada s čerstvým žloutkem nám chutnala snad ze všeho nejvíc!
Jdeme do finále, které jsme si vychutnali již ve vnitřních prostorách restaurace. Mé oblíbené Foie Gras servírované na křupavě osmaženém lilku. Tak jemné, ale zároveň intenzivní jídlo, které jinde prostě neseženete. A rozhodně si sami neuděláte.
Posledním slaným chodem byl otevřený canelón s telecím kolínkem, u kterého jsem se trošku lekla, protože cokoliv, co je z kolena, mi nikdy nechutnalo. Tak to teď budu muset změnit, tohle bylo dechberoucí! Telecí maso bylo jemňoučké, šťavnaté a skvěle dochucené. Dala bych si ho znovu třeba hned teď.
Na dezert existuje prý speciální další žaludek, a tak jsme neodolali ani jemu. Torrijas, což bych připodobnila francouzskému toastu, přelité olivovým džemem, podávané se zmrzlinou z olivového oleje a posypané mandlemi bylo opět famózní! Nikdy jsem nic podobného neměla, ze začátku mi to možná přišlo trošku zvláštní, ale pak jsem se naladila na vlnu olivové zmrzliny a vychutnala si pomyslnou třešničku na dortu za krásným večerem.
Přijde mi až neuvěřitelné, že jsme dokázali v jednom podniku strávit téměř pět hodin a nepřestávali se usmívat, chválit a říkat, jak je všechno výborné. Po dezertu si s námi ještě pan majitel chvíli povídal a náš číšník nám na závěr přinesl jako pozornost panáka padesátileté brandy, kterou si dal s námi.
Neskutečné? Pohádkové? Rozhodně! A to nejen díky špičkovému servisu, krásné atmosféře a dokonalému jídlu, ale také mému milému doprovodu, který mi o El Caminu řekl vlastně poprvé.
P.S. Jasně, že vím, že vás zajímá, kolik tohle celé stálo. Za luxusní večeři pro dva doplněnou o párování španělskými víny jsme zaplatili 4 300 korun. I přes to, že se nejedná zrovna o nejlevnější zážitek, jedno vím jistě, brzy tam vyrazím znovu.
