Kateřina Chalupová Filipa Mirbauera už v jeho mladém věku neminuly nominace na ceny Czech Grand Design v kategorii Designér roku nebo EDIDA. Má za sebou totiž řadu úspěšných kolekcí i výstav, ve kterých se specializuje na produktový design, jako je nábytek, svítidla nebo bytové doplňky.
Filip Mirbauer po dokončení studií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni získal řadu skvělých ocenění a jeho práce byly k vidění na několika výstavách u nás i v zahraničí. A není se čemu divit. Vytváří originální produkty s jednoduchou a funkční estetikou. Právě citlivé propojení s kontrastními materiály a texturami pak dělá z designových produktů díla, která ačkoliv jsou jednoduchá, rozhodně nejsou fádní.
Za kolekci kovového nábytku FLEYSEN, kterou vytvořil společně s Michalem Strachem, teď bojuje o úspěch na prestižní designérské soutěži Czech Grand Design. Přečtěte si, jak vypadá život mladého pražského designéra, kde se inspiruje, jaké byly začátky i jak práci umělce zasáhla pandemie. Prostě nahlédněte do zákulisí!
Jak se cítíš po nominaci na Designéra roku? Považuješ to za pomyslný vrchol, kam se mohou čeští designéři dostat?
Určitě je to příjemný pocit, velké vyznamenání a motivuje mě to. Na designéra roku jsem nominovaný poprvé. Jednou už jsem byl nominovaný v kategorii Objev roku, což už je pár let zpátky. Tak čekám, jak to teď dopadne a zda se návrh dostane do finále.
Věděl jsi, že chceš být produktovým designérem odjakživa, nebo to byla shoda náhod?
Od základky jsem měl jasno, že chci dělat něco uměleckého. Nastoupil jsem na střední uměleckoprůmyslovou školu. Původně jsem chtěl studovat výstavnictví, nakonec jsem ale zvolil nábytek, a to už mi zůstalo. Vysokou jsem pak prožil v Plzni v ateliéru docenta Pelikána, který nás hodně vedl ke tvarování. Byla to místy až taková sochařina. Hodně trval na tom, aby byly tvary vypilované a promyšlené, což byla skvělá škola. Určitě mě inspiroval v přístupu k přemýšlení o tvarech i proporcích a vlastně nacvičení si, jak by měly věci k sobě ladit.
Jaké byly začátky? Pomohla ti v tomto směru škola?
Bylo to poměrně náročné. Na bakalářském stupni jsem studoval průmyslový design. Musel jsem absolvovat hodně technických kurzů, které jsem nikdy nezužitkoval. Na škole jsem studoval i magistra, na kterém jsem měl velké štěstí s diplomkou. Škola mě podpořila a umožnila mi mé návrhy vyrobit v reálném měřítku. Což mi hodně pomohlo a svou práci jsem následně vystavoval v rámci Diploma selection na pražském Designbloku. Dostal jsem se víc do společnosti lidí mimo okruh naší školy, což byl rozhodně skvělý start.
Takže to v podstatě nakoplo tvou kariéru…
Možná, ale ještě to dlouhou dobu trvalo, než mě někdo oslovil se zakázkou. Spíše mě to posunulo do základního povědomí. Přihlašoval jsem se do různých soutěží, které firmy vypisovaly, a po nějaké době mě už firmy začaly oslovovat samy. Dříve jsem hodně tvořil designové věci na výstavy, teď už na ně není tolik času. Většinu práce tvoří zakázková výroba, na své věci mám čas tak jednou, možná dvakrát do roka.
Kde čerpáš inspiraci pro svou tvorbu?
Je to různé, nemám jednotný zdroj. Občas mě osloví architektura, kolem které procházím, nebo mě něco napadne, když chodím na vernisáže a kulturní akce. Umění na mě mělo odjakživa vliv, takže když se mi nějaký obraz zalíbí, zanechá to ve mně určitý pocit a ten pak například aplikuju při designu určité kolekce. Neuvědomuji si to hned, ale zpětně to v tom vidím.
Jak vypadá tvůj den? Dá se držet denního harmonogramu, nebo naopak potřebuješ pro svou práci volnost?
Harmonogram nemám, ale on se tvoří sám z deadlinů, které mám od klientů. Je taky hodně callů a schůzek, mezitím pracuju na projektech a věnuju se navrhování. Mám také hodně spoluprací. Na kolekci pro FLEYSEN pracuju s Michalem Strachem a zároveň jsme minulý rok založili studio Blanace is motion společně s Ninou Václavkovou, Eliškou Knotkovou a Terezou Andresovou. Zaměřujeme se především na udržitelný design, nejsme vyhrazení na určitý produkt. Důležitá je pro nás environmentální zodpovědnost. Nad tím se ve větší či menší míře snažím uvažovat v celé mé zakázkové tvorbě.
Jak kolekce tvoříš?
Poslední dobou dělám věci především zakázkově, kdy je prioritní zadání neboli brief od klienta a toho se musím držet. Samozřejmě pak estetickou tvář tomu dávám já, často na základě aktuálního pocitu a podle funkce, kterou má daná věc mít. Vlastně bych asi neuměl tvořit volné umění, když něco navrhuji, musím za tím vidět tu funkci, kterou to bude mít. Často mě inspiruje k různým řešením a bez ní by to nejspíš nešlo.
Máš při zakázkové výrobě volnou ruku?
Většinou ano. Především co se týká tvaru nebo uměleckého výrazu. Ale daný je skoro vždy materiál a výrobní technologie, které má firma k dispozici. Což je hodně určující a také to ovlivňuje moji uměleckou tvorbu.
V současné době se hodně mluví o zdražování materiálů…
Zrovna v kolekci, za kterou jsem nominovaný na cenu designéra roku, mě to ovlivnilo jen do určité míry. Je celá plechová a proto, že se plech výrazně zdražil, součástí zadání bylo, aby kolekce působila co nejvíc lehce a materiálu tam nebylo příliš. Takže se to projevilo už v zadání. Já mám ale vzdušné a lehké věci rád, takže mi to vyhovovalo.
Pocítil jsi za poslední dva pandemické roky nějaký rozdíl ve své práci?
V určitou dobu byla menší poptávka, ale pak se to zase zvedlo. Spíše mi odpadli menší klienti a naštěstí ti hlavní zůstali. Se zadavateli je to dost různé, s některými se znám dlouho a jen nárazově si něco objednají, s jinými třeba na něčem pracujeme každý měsíc, ale to jsou spíše drobnosti. Nyní s firmou FLEYSEN pracujeme na něčem pořád. Společně s Michalem Strachem tvoříme všechny vizuální výstupy, jako artdirektoři firmy.
Využíváš k prezentaci a prodeji děl i sociální sítě?
Spíše se snažím mít díky nim přístupnější portfolio, nejzajímavější je pro mě Instagram. Je to také jednodušší, než dávat všechny návrhy na web. Občas se mi přes něj ozývají fotografové, že by se jim líbily mé věci na focení. Například jednou jsem půjčoval své produkty na pařížský Design week na výstavu fotek ve spolupráci s Českým centrem v Paříži. Také jsem měl díky Instagramu jednoho klienta z Chile, ke kterému by se jinak moje práce asi nedostala.
Vlastní tvá díla i nějaká známá osobnost?
Ano, například jeden z největších sběratelů v Česku, pan Uttendorfský, který si koupil svítidla. Což je velká pocta.
Co bys poradil začínajícím umělcům?
Nestrkat si věci do šuplíku a dávat je, kam to jen jde. Prostě je dostávat ven k lidem.
