Rebeka Bielik Bavoráci si na svátky hodně potrpí. Obecně mají mnohem více volných dní než my v Česku. I když na svátek svatého Martina mají obchody, školy i úřady otevřeno, rodiče i děti každoročně vyrážejí do průvodu a veselí se. Protože toho Martina tady prostě milujou!
Mám možná trochu zkreslenou představu o svátku svatého Martina. Pro mě ale do teď vypadal přibližně takhle: Hlavně si v čas udělat rezervaci do dobré restaurace, hezky se obléknout, sníst alespoň jednu pečenou husu, a projedou si místo piva dát skleničku vína, jako dáma.
Až když jsem se před několika lety přestěhovala do Norimberku, zjistila jsem, že kromě dobrého jídla, se se svátkem svatého Martina pojí jakási historie, kterou se děti v tento den učí běžně ve školách. A kromě husy taky spousta dalších tradic. Například svatomartinský průvod, svatomartinská koleda, svatomartinský oheň, svatomartinské pečivo, nebo svatomartinský preclík.
Jednoduše řečeno pro mě za ty roky, co žiju v Norimberku, tento svátek nabyl úplně novou dimenzi. Ve městech vyrostou stánky s lucerničkami, případně DIY lucerničkové balení. S nimi pak děti i dospělí vyrazí na průvod, zpívají koledu, jedí preclíky a pijí víno. Všude je slyšet dětský smích a světélka z luceren se odrážejí v kalužích.
Já chci husu!
Nechápejte mě zle! Takhle to působí určitě idylicky, ale pravda je, že bych se nejradši v tento den přestěhovala zpátky do Prahy. Žila bych ve sladké nevědomosti, kdo ten svatý Martin byl a co asi tak dělal. Každý rok bych zkoušela novou restauraci a mluvila o tom, kde měli loni lepší nádivku a kde lepší zelí.
No a místo toho teď? Na poslední chvíli vyrábím lucerničky pro děti, ty je, než dojdeme na průvod, pomačkají a hodí do louže. V zimě a dešti se rychle ženu na jakýsi pochod, kde pak trapně otvírám pusu, když se zpívají koledy, protože neznám slova. Je mi zima, mám hlad, a ve vzpomínkách se mi vybaví vůně pečené husy a cinkání sklenic tam daleko v teple pražské restaurace.
