Klára Dedková Darina Sieglová je redaktorka časopisu Apetit, vaří pro pořad ČT Sama doma a nedávno se zúčastnila natáčení pořadu TV Nova Pohlreichův Souboj restaurací, ve kterém si zahrála jednoho ze secret dinerů. Jaké natáčení bylo? Lituje kritiky? A proč ji média označují za problémovou?
Jak ses vůbec k natáčení pořadu Pohlreichův souboj restaurací dostala?
Klasicky přes casting, kam mě sami tvůrci pořadu pozvali. Castingy byly docela sranda, sedli jsme si ke kancelářským stolům a hráli si na to, že jsme v restauraci. (smích) Tvůrci pořadu mě nejrůznějšími způsoby testovali, jak se chovám, když si objednávám jídlo, když mi nesou jídlo nebo když ochutnávám menu.
Přišlo mi úsměvný, když mi slečna nesla dva chlebíčky se slovy, že jsou pěkně hnusný, ať si nechám chutnat. Samozřejmě na mě bylo, abych adekvátně zareagovala. Nakonec jsme těmito scénkami ještě například s Jirkou Hilgartem a Aničkou Grosmanovou úspěšně prošli a rovnou začali natáčet.
Jak bys celé to natáčení shrnula?
Bylo to naprosto skvělý! Pracovně jezdíš po restauracích, jíš, hodně jíš a u toho děláš Darinu, jak já tomu říkám. Abych to vysvětlila, to, co v televizi předvádím, je naprosto upřímné, jsem tam sama za sebe a nic nehraju, takže to celé bylo absolutní dream job. Vlastně mě i překvapilo, jak rychlé natáčení celkově bylo, natáčeli jsme něco přes měsíc a půl.
Tvá role v pořadu Pohlreichův souboj restaurací spočívala v tom, že si zastávala roli tzv. secret dinera. Co si pod tím můžeme představit?
Jedná se o člověka, který jde do restaurace s úkolem zjistit, jak ta restaurace funguje, jaké má jídlo, jaký má servis, jaké je tam prostředí. Následně tu restauraci hodnotí, aniž by o tom personál, kuchyně nebo majitelé věděli.
Nepoznali tě někde? I vzhledem k tomu, že jsi známá v gastro a mediálním světě?
Taky jsem se toho bála, ale nepoznali, možná i z důvodu, že jsem si vybrala restaurace, kde jsem si byla téměř jistá, že mě nepoznají. Velký pozor jsme si dávali i co se umístění kamer týče. Pozorný divák si může všimnout, že jsme kameru měli položenou na stole, můj doprovod měl většinou mobil v prsní kapsičce u košile, kterým mě napřímo natáčel plus jsem teda měla mikrofon.
Pořad jsi určitě sledovala v televizi. Byla jsi někdy překvapená tím, jak byly záběry střižené?
Asi se takové situace najdou, ale přišlo mi to spíš ku prospěchu věci. Na druhou stranu nemůže to být pořad, ve kterém je všechno hezké. Diváci chtějí vidět drama a podobně jako například u Masterchefa, je to i na tvůrcích a střihačích, jak ho vytvoří. Je to ale velmi nelehký úkol, vytvořit ho, aniž bys komukoliv uškodila a udělala z něj blbce. Ano, někdy drama na obrazovce vypadá větší, než bylo v reálu, ale někdy je to i naopak.
Jedná se o zábavný televizní pořad, a tak mě zajímá, zda nějaké vyhrocenosti nemáte už ve scénáři.
To víš, že ano, ale nebylo to nic velkého. Ve scénáři jsme měli spíš vydefinované úkoly, kterými jsme měli potrápit obsluhu. Například pokud mezi námi nebyli hosté se speciálními požadavky, jako jsou například alergie, tak jsme se na danou věc jednoduše museli zeptat my.
Nebo když jsme jednou „náhodou“ přišli do restaurace pozdě a oni už neměli místa, tak se také jednalo o modelovou situaci, která měla prověřit restauraci. Někdy ale tyto situace vyplynuly naprosto přirozeně, například když jsem vrátila studené maso, to jsem ve scénáři opravdu neměla.
Jaká restaurace tě nejvíce překvapila?
Rozhodně Nhà hai hành, neboli U dvou cibulí, kterou jsem předtím neznala. To byl natolik autentický zážitek s absolutně fenomenálním servisem, že to nemůžu dostat z hlavy! Na kameru jsem jako secret diner řekla, že servírka byla bohyně, a za tím si stojím. Navíc to prostředí tam, plastové koše u stolu, letáky pod jídlem, prostě autentický vietnam, který nikde jinde v Česku nenajdete.
Co Zdeněk Pohlreich? Jaký byl?
Hrozně moc milý a profesionální. Vše řekl na první dobrou, sekal to tam jako Baťa cvičky. Se Zdeňkem jsme se profesně znali už z dřívější doby, a to ne, že bychom spolu chodili na pivo, bohužel. Proto mě nepřekvapilo, že je stejný jako na obrazovce i v realitě. Líbí se mi, že se v tomto pořadu ukazuje zase v jiné poloze, a to ne pouze té ultra kritické, ale vlastně milé a chválící. Mluvil moudře, rozvážně a s neuvěřitelným přehledem téměř o všem.
Neměla jsi strach, že před ním řekneš nějakou blbost?
To víš, že jo a jak! Zdeněk má neuvěřitelné vědomosti, všechno ví a to neříkám ve špatném slova smyslu, není žádný brouk Pytlík. (smích) Vždycky, když jsem s ním mluvila, tak jsem byla velmi sebekritická a kontrolovala se, co řeknu. Nevíš, kde a jak si můžeš naběhnout, ale on tě i tak nezkritizuje, jen se bojíš, abys před ním nebyla za debila.
V několika článcích jsi nazvaná jako jeho pravá ruka, druhé eso. V čem byl váš vztah jiný než s ostatními?
Necítím se tak, ale je pravda, že často, když se někomu něco stalo, tak jsem to byla já. (smích) Občas za mnou přišel a ptal se, tak co na to šťoural? Ano, jsem šťouravá, ale to i v realitě. Když jdu do restaurace a zajímám se o to jídlo, tak se samozřejmě ptám. Uznávám, že někdy až moc.
Byla jsi v očích soutěžících obávanou osobou, co zasedla ke stolu?
S hrůzou jsem na dotočné zjistila, že ano. (smích) Kluci z Dock housu byli překvapení, jak milá ve skutečnosti vlastně jsem. Nejvíc se báli toho, že budu moc šťourat, a jsme zase u toho. (smích) Já taková prostě jsem! Překvapilo mě ale, že pár soutěžících si myslelo, že když jsem něco pochválila, tak to určitě znamenalo, že jsem to měla ve scénáři. Tak to ale určitě nebylo. Chválili jsme a remcali zcela autenticky.
Mají právo na tebe být někteří ze soutěžících naštvaní?
Já doufám, že ne. Zatím jsem žádné své fotky s nápisem nevstupovat na dveřích restaurací nenašla, tak dobrý. Mám takové pravidlo, že když něco řeknu, tak si za tím musím stát. Cokoliv, co řekneš, se může objevit na titulce bulváru a podle toho by ses měla chovat a mluvit. Párkrát jsem se šla naprášit sama hned po natáčení, že jsem jim vytkla to a to. Cítila jsem se tak líp, než aby to pak viděli až v televizi. Mám ráda, když si věci s lidmi rovnou vyříkám.
Na Nova.cz o tobě vyšel článek, ve kterém tě redaktorka nazvala jako problémovou Darinu. Nevadí ti takové označení?
Nevadí, a je to možná i tím, že jsem z mediálního světa. Vím, jak fungují titulky a proto vím, že potřebuješ najít ten, na který budou všichni klikat. Když by byl titulek nudný, tak ten článek zapadne a nikdo ho nečte. Na druhou stranu, jsem si vědomá, že pro diváky můžu působit jako prototyp problémového hosta, ale beru to s nadsázkou, já se totiž jen nebojím ozvat.
Co je podle tebe nejlepší moment celé té show?
Každé to rozhodování, které je plné napětí a emocí. Všichni jsme byli napnutí, koho Zdeněk vybere a pošle ho do dalšího kola. Je hezké vidět, jak to ti lidi prožívají, že nehrajou na jistotu, ale žijou celou tou soutěží a chtějí to vyhrát.
Kdybys měla ocenit jednu restauraci, kde ti chutnalo úplně nejvíc, která by to byla?
To je hodně těžké, ale nejlíp jsem se cítila asi v Salabce. Tam já patřím a hned, jak jsem odešla jsem věděla, že se potřebuji co nejdřív vrátit. Atmosféra skvělá, servis a jídlo perfektní, je ti tam dobře, zároveň to není takový ten drahý show off. Tento podnik by rozhodně získal cenu problémové Dariny. (smích)
