Josefína Joštová Filip Hlad je na lokální módní scéně známým jménem. Jeho fotografie jste mohli vidět například v magazínech Elle, Dolce Vita, Luxury nebo Vogue CS. Jak jeho profese vypadá v zákulisí, které magazíny si sám kupuje a kde se vidí za pár let?
Teprve 27letý Filip si už splnil cíle, o kterých se většině mnohem starších fotografů zatím jen zdá. Kromě módní fotografie se věnuje ale i komerčním focením a spolupracuje například se značkou šperků Preciosa či Tous nebo značkou oblečení So Far. Na lokální scéně je ale jedinečný nejen svým osobitým stylem, ale i lidským, přesto velmi profesionálním přístupem k práci.
Filipe, jak jsi s focením začal?
Začal jsem v roce 2015, kdy jsem dostal na starost focení produktyů pro jeden e-shop. Nikdy jsem si nepomyslel, že se tím budu živit, i když mě to vlastně živilo hned od začátku. Rok potom jsem si koupil svojí první zrcadlovku Canon 1200D a začal jsem fotit lidi.
Jak se člověk od „běžné“ fotky dostane k módní fotografii?
Já ani nevím, šlo to tak přirozeně, nenuceně. Začal jsem fotit lidi, převážně kamarády, známé. Ale neviděl jsem v tom smysl, vlastně mě to nebavilo. Začal jsem oslovovat hezké holky na Instagramu, ale to mě vlastně taky přestalo bavit. Vždy jsem chtěl něco dokázat, ale furt jsem nevěděl co.
Kdy přišel zlom?
Když jsem si pak dal od focení pauzu, objevil jsem na Instagramu módní fotku od Lukáše Dvořáka. Začal jsem zkoumat, co to vlastně móda je a jak ji fotit. Ten svět jsem do té doby totiž vůbec neznal. A nebudu lhát, zprvu jsem se hrozně chtěl přiblížit tomu, jak to dělal Lukáš. Brzy mě ale černobílá fotka začala nudit a potřeboval jsem zase něco nového. Mám to tak, že když mě něco baví, chci v tom být nejlepší. Proto jsem začal sledovat ty nejlepší fotografy, testovat různá osvětlení, upravovat barvy, oslovovat různé klienty. Chci tím říct, že když má člověk něco rád, tak si k tomu cestu najde vždycky. Ale byla to dřina.
Takže tě právě módní fotografie baví úplně nejvíc?
Upřímně, módní fotografie mě baví nejvíc, zejména když mám kolem sebe dobrý a pohodový tým.
Jak hodnotíš fashion photography scénu v Česku?
Myslím si, že je na celkem dobré úrovni, ale jde cítit, že módní trh v Česku je malinký. A to se potom odráží na všem (set design, lokace, tým atd.). Celkem mě mrzí, že se to v Česku rozděluje na skupinky a pak se lidi bookují víc na základě známostí než na základě zkušeností a stylu umělce.
Jak spolupráce s módními magazíny vlastně funguje? Osloví tě přímo oni?
Teď už mě oslovují i přímo magazíny, za což jsem strašně rád. Byl to jeden z mých cílů.
Co byl tvůj první cover? Jak na to vzpomínáš?
Můj první cover byl pro časopis Luxury. Už je to několik let zpátky, ale pamatuji si, že jsem byl strašně nervózní. Bylo to něco nového a velká zodpovědnost.
A se kterým magazínem bys jednou rád spolupracoval?
Asi to tak úplně nemám, budu rád za každý módní magazín. Kdybych ale měl vybrat jen jeden, tak by to byl Vogue Portugal.
Ruku na srdce, kupuješ si ty sám nějaký magazín pravidelně?
Haha, já si upřímně kupuji většinou jen magazíny, pro které jsem fotil a kupuju je obvykle dvakrát – pro mě a pro mamku. Když jsem ale někde na dovolené, rád si ale koupím nějaký lokální magazín.
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Každý den je jiný, záleží jestli jdu zrovna fotit, nebo doma upravuji fotky. Když fotím, většinou to bývá focení od 9 hodin do 17 hodin. Čím jsem starší, tím se mi hůř vstává, takže ráno vůbec nesnídám (– teď to asi zní, že nesnídám kvůli tomu, že vstávám pozdě, ale tak to není. Pro mě je totiž ideální, když začnu jíst až kolem 12. hodiny.) Když dorazím v 9 hodin do ateliéru nebo na lokaci, tak se domluvíme s týmem, co fotíme, podíváme se na moodboard, zkrátka si řekneme co a jak. Poté jde modelka na líčení, stylistka si žehlí oblečení a já si připravuji světla, abychom mohli co nejdříve začít.
Každé focení je jiné, proto je těžké popsat běžný den. Obvykle ale po focení jedu domů, kde si buď zálohuju fotky na externí disk, rovnou dělám předvýběr fotek, které poté zasílám klientovi, nebo jdu retušovat fotky z jiného dne. Upravovat fotky po celém dni focení je ale dost náročné, tak se to snažím moc nedělat. Pak si udělám večeři a většinou si pustím nějaký seriál nebo film a jdu spát.
Když zrovna nefotím, můj den začíná tím, že jdu ráno do fitka. Potom se nasnídám, podívám se na e-maily a jdu retušovat fotky nebo plánuji další projekty – vytvářím moodboardy, produkce a tak.
Kolik procent práce je na place a kolik doma u editace?
Myslím si, že to je 40 % focení na místě a 60 % práce doma.
Fotíš radši ve studiu nebo na lokaci?
Poslední dobou mám raději studio, ale to asi jen proto, že mi Česko nepřipadá zas tak zajímavé pro focení módních editoriálů na lokaci.
Zmínil jsi důležitost pohodového týmu. Jak si ho vybíráš?
Podle zkušenosti, ale hlavně to záleží na lidech. Není nic lepšího, než když se na setu sejde dobrá parta.
Co je na tvé práci nejhorší a co naopak nejlepší?
Začnu s tím nejhorším – bojím se, že se mi smažou fotky z počítače. Jednou se mi to stalo a bylo to velmi nepříjemné, hlavně to všem říct! Taky mívám období, kdy se necítím být kreativní a těžko se mi pak vymýšlí moodboardy nebo koncepty pro focení.
Nejlepší na mé práci je určitě ta svoboda, že nemusím chodit každý den do práce od 9 do 5. Toho si strašně cením. Taky mám rád lidi, se kterými pracuji. Když jdu na focení, vždy si připadám jako kdybych šel fotit s kamarády.
Jaká je tvoje nejvtipnější pracovní příhoda?
Bude jich hodně, ale pravděpodobně nejvtipnější bylo, když jsem scházel ze štaflí a roztrhl jsem si kalhoty v rozkroku. Mimochodem, stalo se to ráno, takže jsem musel takhle odfotit celý den.
Vzpomeneš si, kdy se na palce něco fakt pokazilo?
Pamatuji si, jak jsem jednou fotil foto testy s modelkou a docházelo mi místo v MacBooku, takže jsem potřeboval něco smazat a omylem jsem smazal fotografie právě z tohoto testu. To bylo fakt nepříjemné.
Jak se vypořádáváš se stresovými situacemi?
Nejvíce mi pomáhá fitko, kde nemyslím na nic a vyčistím si hlavu.
Jak přistupuješ ke konkurenci? Inspiruje tě nebo spíš stresuje?
Konkurenci upřímně nesleduji, protože mě to dříve akorát svazovalo. V Česku nesleduji vlastně skoro žádného fotografa, i když se mi líbí, jak fotí, ale nechci být ovlivňován. Ale samozřejmě přes stylistky a vizážistky vidím práci své konkurence a spíš mě to motivuje jít dál a dál, hlavně když se jim to fakt povede haha.
Je tedy někdo, kdo je ti inspirací?
Lidé, kteří se chovají slušně, pracují a mají radost ze života. Ti jsou pro mě největší inspirací.
Jaké máš cíle? Co plánuješ do budoucnosti?
Nechci říkat, že v Česku jsem si všechno splnil, ještě bych tak skromně rád nafotil titulku Vogue, ale můj aktuální cíl je fotit v zahraničí. Nejvíc mě láká Španělsko a Portugalsko.
