Kateřina Chalupová Už jako studentka DAMU získala za film Okupace Českého lva a loni zazářila ve snímku Hranice lásky. Antonie Formanová, vnučka oscarového režiséra Miloše Formana, je vskutku zajímavou osobností plnou smíchu a radosti, kterou ale paradoxně častěji potkáváme ve vážných rolích. Jaká je práce mladého herce, proč napoprvé odmítla hrát ve filmu Hranice lásky a má raději film nebo divadlo?
Jak to chodí ve světě umělce, když dokončí školu?
Já jsem dokončila školu v lednu, ale mám pocit, že se teď věci začínají dít v jiné formě a měřítku. Takže se učím chodit ve světě a živit se tím, co dělám. Naštěstí mi po skončení školy začalo zkoušení nové inscenace v Dejvickém divadle a pohádky pro divadlo Minor. Zkoušelo se až do začátku května a hned na to jsem dopracovávala i vlastní projekt o slonovi JUMBO. Byl to takový příjemný přechod do pracovního režimu. Jsem vděčná za to, že jsem vlastně hned po škole začala dělat to, co jsem studovala, a obojí mě bavilo. Myslím, že ne každého potká hned po dokončení studia takové štěstí.
Pro svou diplomovou práci jste si vybrala téma spolupráce s rodinou. Je těžké spolupracovat s rodiči nebo to vnímáte spíš jako výhodu?
Rodina je takové moje věčné téma. Samozřejmě to má své výhody i nevýhody. V práci jsem se ale zabývala spíš představeními, na kterých jsem spolupracovala a která se zabývala právě rodinnými tématy a jejími vztahy. Jedno bylo o vztahu matky s dcerou, druhé bylo o vztahu dvou hereček (mě a Karin Bílíkové) a otců. V obou jsme pracovali s nějakými reáliemi a vycházeli z rodinných vazeb, u obou se používaly hlasy našich rodičů. Bylo to pro mě něčím hodně osobním, jako by rodiče v inscenacích skutečně figurovali.
Plánujete nějaký společný projekt například se sestrami? Jste tři sestry Formanovy a všechny tři se věnujete divadlu, i když každá trošku z jiného pohledu…
Je pravda, že jsme se každá kolem divadla tak nějak ukotvila. Nejstarší, Josefína, občas režírovala, či dramaturgovala pár projektů, momentálně ale dělá doktorát na filozofii a píše divadelní recenze a eseje. Emilka zase dělá divadelní produkci ve Vzletu. Právě zde ale částečně spolupráce je, neboť nám Vzlet poskytl už podruhé prostor pro zkoušení nového projektu. Zároveň nás podpořilo i Divadlo bratří Formanů. Takže vzájemně se v práci a v tom, co nás baví, podporujeme neustále, když to jde. Na větším společném projektu jsme ale zatím nespolupracovaly.
A co třeba s tátou, zkoušeli jste něco společně?
Ještě ne, ani jsme spolu nehráli. Snad se nám to poštěstí. Myslím, že by nás to oba těšilo. Záleží také asi, o jaký druh spolupráce se jedná. To, že se takhle blízký vztah překlene i do profesionální roviny může být velká výzva pro obě strany. Viděla jsem ale pár projektů takového druhu, kde to fungovalo moc hezky… Samotnou by mě zajímalo, co by to přineslo.
Jako herečku vás často vídáme v těžkých historických tématech, za film Okupace jste dokonce získala Českého lva. A to platí i v divadle, naposledy jste například ztvárnila nadějnou mladou houslistku Almu. Není to ale pravidlem, loni jste naopak zazářila ve filmu Hranice lásky, který otevírá velmi aktuální téma polyamorie. Přišlo to náhodou nebo jsou vám bližší témata z historie?
Neporovnávám to tak, že by mě například aktuální témata nebavila. Jen nějak typově asi více přitahuji ty historické. Pravdou je, že jich mám víc než těch současných. Baví mě na tom ale, že díky nim dokážu do daného období více vcítit a možná ho i více pochopit. Chtěla bych ale víc zpracovávat i aktuální témata. Někdy jsou možná moc čerstvá a křehká, bojím se na ně zatím více sahat. Je to ještě takový živý organismus. U filmu Hranice lásky jsem poprvé roli odmítla, téma mi nebylo tak blízké a možná jsem se i lehce bála jeho zpracování. Když mi ale Tomasz Wiński vysvětlil roli a když jsem viděla, jak skvěle pracuje s herci, tak bylo rozhodnuto. Nakonec jsem za tuto zkušenost velmi ráda.
Je pro vás jednodušší ztvárnit postavu na jevišti nebo na filmovém plátně?
Divadlo a film odděluji, je to pro mě trochu jiný druh práce a každý má jiný efekt na diváka. Co se týče promlouvání, tak má divadlo, a potažmo všechny performace, určitě větší svobodu. Je to silné v tom konkrétním okamžiku a je tam větší umělecká svoboda. S postavou můžete pracovat, nikdy ji nezahrajete stoprocentně stejně. Film má zase jiné kouzlo. U obojího se může jednat o odraz toho, co bylo, nebo co bude. Mám filmy, na které se ráda koukám pořád a stále fungují. Což je neuvěřitelné! Divadlo se s věkem a dobou proměňuje, živěji reaguje na momentální impulzy. Má to pokaždé trochu jiný drive. V tom spatřuji ten největší rozdíl.
A dokážete říct, zda je vám v tomhle bližší film nebo divadlo?
Inklinuji asi víc k divadlu, ale přiznám se, že nejsem moc explicitní člověk. Proto si pak někdy víc užívám filmu. Máte daný harmonogram a pracujete s konkrétní postavou, není zde tolik prostoru na “hraní si”. U divadla naopak postavu společně s režisérem postupně tvarujete. Navíc zkoušíte po delší dobu, a tak často, až je pak divné, když se po skončení přestanete vídat. Možná je má náklonnost k divadlu daná i tím, že jsem teď moc netočila. Na konci roku mě ale čeká velké natáčení. Jedná se o českou historickou minisérii a bude to moje první více ústřední role. Tak se trošku bojím, ale zároveň se těším!
Jako malá jste se svou rodinou často vyjížděla kvůli rodinnému kočovnému divadlu do zahraničí. Nepřemýšlela jste, že byste po škole vyrazila na zkušenou do ciziny?
Mám to pořád v hlavě, zrovna tento rok se mě na to dost lidí ptalo! Přiznám se, že jsem se zúčastnila pár anglicky mluvících castingů. Něco jsem malého i natáčela, nebo jsme předělávali jazykově jednu pohádku. Jsou to zatím takové malé krůčky. Herecky je to asi o trochu jednodušší u filmu, než u divadla. Ale i s divadlem se konají například zájezdy, nebo existuje kočovné divadlo a to by mě bavilo zažít! Přeci jen jsem v tom vyrůstala, a dokonce jsem po tom dlouho toužila. Ale uvidíme, teď mě čeká od podzimu hodně práce. Zatím to odkládám, ale malé možnosti tady jsou. Zahraniční projekty mi jsou nadále ale obrovskou inspirací v obou směrech.
Je s podivem, kolik rolí zvládáte. Jak moc těžké je neplést si texty, a hlavně si je všechny zapamatovat?
Záleží na textu a situaci a také zda se jedná o monolog nebo dialog. Doba pro zapamatování textu u mě asi není určitelná. Ale není to tak, že bych se třeba týden věnovala pouze jedné hře. Většinou se učím průběžně. Zatím to v té hlavě však nějak je a sama se divím, jak to z člověka někdy automaticky padá. Někdy mám pocit, že se ani nemůže stát, že bych se spletla. A občas zas mívám pár vteřin před replikou pocit, že nevím, co mám říct, ale pak to ze mě vypadne ani nevím jak.
Například v inscenaci …because of Alma jste měla náročnou roli plnou monologů i dialogů. Jak jste to zvládala?
Alma byla pro mě takové první představení, kde jsem měla více textu. A také to pro mě byla opravdová výzva. Nejvíc mi pomáhá zkoušet přímo s herci v konkrétním prostoru, kde se pak hra odehrává. Odříkat si text doma je pak úplně něco jiného než stát na jevišti s hereckým kolegou nebo kolegyní. Najednou je tam jiná intonace, pohyby, vliv toho divadelního prostoru. Takhle během zkoušky mi zapamatování textu jde asi nejvíc.
Dostává se vám role často pod kůži? Přece jen v roli Almy hrajete mladou, nadějnou houslistku, kterou deportují do koncentračního tábora…
Záleží asi na konkrétní hře a dané roli. U Almy věřím, že se to dotýká jak nás, tak diváků. Zpočátku jsem měla z reakcí strach, pak jsem pochopila, že jsou tím jen zasaženi. Během zkoušek jsem si to nepouštěla tolik k sobě. Teď, když se v tom cítím už víc usazená a můžu si s postavou trochu hrát, na mě ten příběh doléhá mnohem víc. Po představení proto i ráda zůstanu chvíli stranou a nechávám to doznít. To je ale pro mě dobré znamení. Říká mi to, že to mělo tu správnou sílu.
Hlavní postavu hrajete dvě herečky s úplně jinou dynamikou. Jak moc náročné bylo, abyste se sladily?
Na začátku jsme s Aničkou Brouskovou měly úplně jinou energii a obě jsme roli Almy pojaly jinak. Což bylo přirozené, zatímco já jsem hrála mladou a neposkvrněnou Almu, Anička ji ztvárňovala rovnou v její nejhorší fázi života. Zde byla důležitá práce režiséra, aby to zkorigoval a našel mezi námi herecký soulad. A to se, myslím, Jarce Šiktancové moc povedlo.
Jak moc vám režiséři „kecají“ do práce? Do jaké míry může osobnost režiséra potlačit tu hereckou?
To se nedá jednoznačně říct. Samozřejmě, když mě režisér osloví s konceptem, tak se snažím naplňovat jeho vizi. Je to o vzájemné důvěře a otevřenosti. Mám za sebou více autorských projektů, kdy jsem nemusela téměř hrát, ale spíš jsem zastupovala samu sebe v daném tématu, což je ještě jiný level “obnaženosti”. Záleží ale vždycky na typu inscenace. Většinou to bývá tak, že herec režisérovi nabízí, improvizuje, ukazuje mu danou postavu z různých perspektiv. Ten si to pak probere a začíná modelovat roli podle toho, co má před sebou a k čemu chce dojít. Takové “nabízení“ může časem být i vyčerpávající a někdy už prostě nevíte, co po vás vlastně chce. Někdy hra naopak může mít už tak konkrétní formát, že se do ní herci jen “napasují” dle pokynů režiséra a je hotovo. Tahle představa pro mě třeba nezní už tak zábavně. Vždycky se nakonec ale dojde k nějakému tvaru, na kterém se ale nemusí vždy obě strany shodovat.
A na závěr – se kterým režisérem byste si přála zahrát?
Je těžké pro mě zmínit konkrétní jména. Existuje několik tvůrců, režisérů, jejichž práci obdivuju a nebo se jimi inspiruji a ten seznam by byl opravdu dlouhý. Mrzelo by mě zmiňovat jen pár z nich, a proto si to raději nechám pro sebe a potichu si budu nadále přát spolupráci aspoň se zlomkem z nich.
