Daniela Wojnarová O Marcele Burgrové jste zatím nejspíš neslyšeli, ale jsem si jistá, že ještě všichni uslyšíme. Talentovaná mladá návrhářka a absolventka oboru Design obuvi na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti jako svou maturitní práci navrhla stoprocentně rozložitelnou obuv.
Obuv nazvala Deeg a pro její zhotovení vybrala kombinaci přírodních materiálů. Použit byl choroš, mycelium a jako ozdoba pak dřevo. Jde o nadějný prototyp, který by mohl být budoucností obuvi. Marcela je i nadšená cestovatelka. Probraly jsme tak všechno od výroby rozložitelných bot, přes problematiku čistě přírodních materiálů a proces testování, až po Marceliny nedávné cesty.
Při slově „rozložitelná“ člověka zákonitě napadne, jak moc rozložitelná. Máš vyzkoušeno, kdy se boty začaly rozpadat?
Boty Deeg se vlastně během přípravy k maturitě ještě nedaly pořádně nosit, celé to je v procesu vývoje. My maturanti jsme museli dodat fotografie celkového postupu a potom právě i prototyp finálního produktu. Ten jsem testovala a rozkládal se měsíc.
Došlo mi, že bude potřebovat ještě hodně práce. Snažila jsem se hledat materiály, které jsou stoprocentně rozložitelné. Nohy se v průběhu dne v obuvi potí a vyplavují různé látky, které bohužel ne všem materiálům svědčí. Materiál, který jsem na boty používala, se nazývá mycelium, což je vlastně podhoubí. Když jsem mycelium dávala dohromady s nějakým pojivem a nechávala různě srůstat, tak se ukázalo, že není vůbec elastické. Pro běžné užívání to proto v tuhle chvíli není.
Je mycelium budoucností udržitelných materiálů?
Kolik času ti celý proces od nápadu k realizaci zabral?
S nápadem jsem přišla asi dva roky před maturitou. Do realizace jsem se pustila půl roku před tím, než to spolužáci na mém oboru vůbec začali řešit, protože mi bylo jasné, že to nebude sranda. Normálně bývá na zhotovení maturitní práce vyhrazen půl rok, mě bylo jasné, že to bych nikdy nemohla stihnout, a začala jsem dřív.
Zajímalo by mě, jak probíhalo testování. Ty jsi teď zmiňovala, že jsi zkoušela rozložitelnost. Testovala jsi i nějak tu botu – jak se s ní chodí, jak funguje během běžného užívání?
Boty jsem testovala na rozložitelnost v půdě. Jeden test proběhl na botách zahrabaných v hlíně, druhý pár jen ležel na zemi. Ty zahrabané se rozkládaly zhruba týden, obuv položená na zemině měsíc. Závěrečné zkoušky na středních uměleckých školách neprobíhají tak, jako na vysokých odborných školách. Všichni jsme museli počkat na zadání výroby maturitní práce – vlastně na to povolení, že teď už můžeme makat na šablonách a vývoji. Neměla jsem tedy na testování moc času. Až o dost později jsem zjistila, že to nefunguje tak, jak jsem si vysnila. Problém byl v materiálu, který se používal na podrážku. Podešev nebyl dostatečně elastický.
Jak jsi hledala materiály, které použiješ?
Nejprve jsem skončila samozřejmě na Googlu, tam jsem toho ale moc nenašla. Pak mě napadlo kontaktovat knihovnu materiálů v Praze. Domluvila jsem si tam schůzku a oni mi ukázali různé materiály, které tam mají. Knihoven materiálů je po Evropě víc – jedna je v Praze, další například v Římě, Miláně či Paříži – a v každé z nich mají trochu jinou sbírku. V té pražské mě zaujalo právě mycelium, což je ono podhoubí, ze kterého jsou moje boty vyrobeny.
Jak tě napadlo studovat návrhářství?
Už od malička jsem věděla, že chci studovat na umělecké škole, protože mě bavilo kreslení. Jenom jsem nevěděla, na jaký chci obor. Někdy od sedmé třídy jsem začala koukat po různých uměleckých školách a oborech. Tak jsem narazila na školu v Uherském Hradišti, kde jsem nakonec studovala. Když jsem tam přišla poprvé v rámci dnu otevřených dveří, pamatuju si, že to pro mě bylo naprosté bludiště. Tehdy se mi povedlo zabloudit k ateliéru designu obuvi a začaly mě napadat různé inovativní myšlenky. Obuv mi přišla zajímavější než oblečení nebo doplňky.
Střední školu jsi absolvovala v roce 2022 a od té doby cestuješ. Kde všude jsi už byla?
Po maturitě vyrazila na pěší cestu z Česka do Španělska, odtud jsem pak pokračovala do Portugalska. Šla jsem přes Česko, Bavorsko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, jižní Francii, Pyreneje až do Španělska. Pak jsem se vydala na svou další velkou cestu, tentokrát chci přejít skrze celou Evropu. Začala jsem na nejjižnějším bodě ve španělské Tarifě, což je město, které se nachází pod Gibraltarem. Namířeno mám k nejsevernějšímu bodu Evropy – mysu Nordkinn v Norsku.
I teď si voláme na dálku, protože jsi na cestě. Kde se teď nacházíš?
Jsem momentálně na nádraží v Montpellier ve Francii, je tu dost rušno, jsem ráda, že se vůbec slyšíme.
Kolik už máš kilometrů v noze od toho nejjižnějšího bodu?
Za Carcassonne to byly dva tisíce.
Jsi na cestách dlouho, což se určitě prodraží. Kde většinou nocuješ?
Mimo města spím prostě venku. Když jsem pak ve větším městě, tak si na ulici netroufnu, to už mi připadá nebezpečné. Tam většinou najdu nějakou levnější variantu ubytování.
Teď je tvůj plán jasný – nejsevernější bod. Co přijde potom? Máš v plánu pokračovat v cestování nebo se vrátíš k designu?
Určitě se plánuji vrátit k navrhování. Láká mě to. Buď budu pokračovat ve studiu designu obuvi nebo přemýšlím i o tom, že zkusím navrhování šperků. Další obor, po kterým tak trochu pokukuju, je environmentální design. Třeba se mi tak povede dotáhnout boty Deeg ke zdárnému konci.
