Anna Basiková Kniha Možnosti vesnice vypráví příběhy dvanácti českých obcí, které za posledních 20 let prošly dramatickou architektonickou proměnou. Klasický průvodce to ale není. Autory knihy jsou designér Matěj Chabera a literární dokumentaristka Michaela Hečková, kterou jsme vyzpovídaly.
Publikace Možnosti vesnice volně navazuje na předchozí titul 20 000 o současné architektuře na malých českých městech. Mapuje architektonické proměny českých vesnic od Šumavy přes Krkonoše, zapadlé Frýdlantsko, opuštěné Rychlebské hory či malebné okolí Litomyšle až po moravskoslezské Beskydy a znojemskou vinařskou oblast.
Kráčí po stavebních stopách 20 českých architektonických studií, jako jsou Mjölk architekti, Atelier M1 architekti nebo Chybík+Krištof, a zkoumá také tvorbu krajinářských architektů. Základem knihy jsou rozhovory Michaely Hečkové s dvanácti starosty. Ty autorka doplnila komentáři architektů a designér Matěj Chabera fotografiemi a ilustracemi.
Jak vznikl nápad zmapovat české vesnice po architektonické stránce?
Téma „architektura mimo centra“ nebo dokonce „architektura na periferii“ je mi velmi blízké. V Praze se za posledních několik desítek let nepostavilo moc kvalitních staveb a už vůbec ne v rámci veřejných budov. Na českém venkově naopak dobré současné architektury naleznete poměrně dost. Základní motivací bylo zjistit proč, jak a za jakých okolností k tomu dochází, jaké jsou příběhy za těmi „úspěšnými vesnicemi” a „hezkými domy”.
V čem se kniha liší od té předchozí?
V minulé knize 20 000 jsme se s Matějem Chaberou věnovali současné architektuře v městech, která mají pod 20 tisíc obyvatel. Teď jsme měřítko zmenšili na tři tisíce, abychom se dostali více do hloubky. To se, myslím, vyplatilo.
Jak se knížka liší od klasického průvodce?
Ona je takovým průvodcem s nadsázkou. Kniha nahlíží na vybrané vesnice pohledem současné architektury, veřejného prostoru, věnuje se péči o vesnici jako takovou, vizi územního plánu a sleduje celkový vývoj vesnice. To ale zase neznamená, že byste se v ní nedočetli nic o historii nebo místních gastronomických pokladech. Je to takový průvodce pro architekty a fanoušky architektury.
Jak jste konkrétní místa vybírali?
Vybírali jsme vesnice, které vykazují dlouhodobou proměnu, nejedná se o žádné sezónní výkřiky do tmy, ale snahu o cílevědomé plánování. Hledala jsem také co nejpestřejší spektrum různých přístupů vedení obce, typologie staveb, situací, krajinných rázů. Taky proto jsme se rozjeli do vesnic napříč celou republikou. Dalším rozhodujícím kritériem byla kontinuita, ta je nesmírně důležitá. Ono je jedno, jestli se vám starosta vymění za dvě, tři volební období, ale vesnice, respektive zastupitelstvo, by mělo mít nějakou kontinuitu, aby nové vedení nepopíralo to, co to staré nastavilo.
Co nás v knize čeká?
Najdete v ní třeba portrét ambiciózních beskydských Trojanovic s lanovou dráhou na Pustevnách, která byla nominována na Mies van der Rohe Award. Líbeznice, které za posledních 10 let realizovaly šest architektonických soutěží. Dále Nevřeň, která se pustila do stavby komunitního Centra Caolinum a turistického uctění tradice těžby kaolinu, ale i neobjevené pohraniční Heřmanice na Frýdlantsku s neskutečně aktivním a pracovitým starostou, nebo dokonale upravené Poříčí u Litomyšle, jenž je držitelem zeleného Oskara pro obce – evropské ceny Entente Florale.
Říkáte, že kvalitní architektura je v těchto místech jen špičkou ledovce. Proč jsou tedy vybraná místa tak unikátní?
Za architekturou ve vesnicích, které jsme zmapovali, stojí velmi často opravdu silný příběh, se kterým by si hravě poradil i Netflix. Třeba v Nevřeni se obyvatelé rozhádali do krve, když měli rekonstruovat bývalou hospodu na nové komunitní centrum. Jedni chtěli jen hospodu a žádnou změnu, druhým se líbilo sáhnout si na dotační program a udělat kulturní centrum s expozicí o těžbě kaolinu, která ale přirozeně přiláká i turisty. Nebo Poříčí u Litomyšle, které vás okamžitě překvapí – všechno je uklizené, posečené, dokonalé. Pořádají se tu soutěže o nejlepší truhlík, balkon, záhon, vyhráli soutěž Entente Florale, jak jsem už říkala. Lidi se motivují takovou pozitivní šikanou navzájem.
A v čem jsou tyto vesnice jiné než ty, které se do výběru nedostaly?
Jasně jsme si stanovili metaforu kalendářního roku, čili 12 vesnic. Kniha mapuje příklady dobré praxe. Nesnažíme se být přehnaně pozitivní a nevidět odvrácenou stranu mince, ale a priori nevyhledáváme problematická místa nebo nepovedené kauzy. A právě v rámci přípravy knihy jsem našla některé příklady vesnic, které při první rešerši od počítače z druhého konce republiky vypadaly krásně, ale po pár telefonátech s místními, s neziskovkami a jinými se snadno prozradilo, že vedení obce nevykazuje zrovna známky strategického plánování.
Jak se české vesnice od revoluce proměnily po té architektonické stránce?
Značná část českých vesnic ztratila během komunismu suverenitu a náležela pod správu sousedního města. Po revoluci se jim suverenita navrátila a první starostové se pustili do obnovy toho, na co bylo zapomínáno. První roky se logicky řešily infrastrukturní záležitosti – zaváděla se kanalizace, opravovaly silnice, chodníky. Chyběly školy, školky. V posledních letech je tahle základní struktura často saturována a starostové se pouští dále. Sahají po kvalitní architektuře pro stavby klidně i malého měřítka, jako jsou obecní úřady nebo hospody. V poslední době jsou velmi oblíbené rekonstrukce hasičáren, které jsou vlastně takové skryté kulturní domy českého venkova. Řekla bych, že s architekturou se začíná více zacházet jako s nástrojem, který může jasně zvýšit kvalitu života a posílit identitu v daném místě.
Která z vesnic je váš favorit?
Hodně mě překvapily jihomoravské Bratčice kousek od Brna, které proměnily starou obyčejnou hasičskou nádrž v něco půvabného – biotop se stezkou kolem návsi, kde máte pocit, že se vznášíte a doslova kráčíte nad mokřinami. Je to ale zároveň velmi promyšlená realizace z pohledu krajinářské architektury, o kterou se postaral architekt Dan Šamánek. Místo, aby se vody, která se jim v centru vesnice hromadila, zbavili, tak z ní udělali největší přednost. Osobně to považuji za velmi dobrý příklad neutuchající snahy, jak něco nezvdat a snažit se pracovat i v trochu ztížených podmínkách.
