Kateřina Chalupová Malíř Jakub Špaňhel patří k nejvýznamnějším a nejprodávanějším umělcům současnosti. Tedy k těm, které byste na výtvarné scéně rozhodně neměli přehlédnout. Nyní vystavuje v pražské SmetanaQ Gallery, kde představuje vybraná díla z předchozí tvorby i nové site-specific malby. Co Jakuba inspiruje, proč má rád starý svět a vyhýbá se tomu modernímu?
Vaše aktuální výstava nese název Oblaka pod zlatými hvězdami, co si pod tím můžeme představit?
Výstava propojuje město a venkov. Dělí se do třech sálů a začíná architekturou, pohledem do gotických chrámů, to je moje velké téma už od roku 2001. Začalo to mým obdivem ke gotické architektuře. Zajímá mě světlo, které proudí skrze velká gotická okna, ale i metafyzika skrytá za tím. Kromě chrámů mám rád i katolické kostely, ty jsou zase plné starého umění. Rád ho rozzářím za pomocí světla, to na obraz předám pomocí zlaté a stříbrné barvy. Ty jsou mé oblíbené, poprvé jsem je použil už při své diplomové práci. Tehdy jsem namaloval deset velkých obrazů, které znázorňovaly pohled do pražských kostelů.
Vedle chrámů a sakrální tematiky se věnujete i tématům aktů, krajin nebo květin, tedy pozemským „všedním předmětům“, kterým dáváte díky speciálnímu světlu takovou „nadpozemskou hodnotu“.
Obrazy jsou opravdu hodně o světle, ať už je to kostel, kytka nebo motýl, vše září. Jsou to vlastně obyčejné věci, které vidíme denně, ale nevěnujeme jim takovou pozornost. Myslím si, že je třeba se na chvíli zastavit a více je vnímat. Je to takový malý zázrak. Všechny věci na světě jsou zázračné, jen je to o tom zastavení. Tohle mě přesně v mých dílech zajímá. Chci zmrazit čas i světlo, zachytit sílu daného okamžiku.
Z těch pozemských témat na výstavě dominují motýli. Jaký k nim máte vztah?
Rád maluji věci a zvířata, které jsou kolem mě. A proto jedna část sbírky jsou právě motýli z mé zahrady. Dělám bělásky, žluťásky takové ty běžné, které známe. Začal jsem s tím, když se narodily děti. Chtěl jsem dělat něco křehkého a nechtěl jsem být pořád jen v kostele. Ale motýly mám vlastně rád odmala. Asi v 11 letech jsem chodil do entomologického kroužku, chytal jsem je a měl jsem svoji sbírku.
Takže jste holky lákal na sbírku motýlů?
Spíš jsem se je snažil nalákat na své malování.
Maloval jste někdy i je?
Osoby maluji taky, ale maloval jsem spíš své oblíbené umělce. Například Picassa, Matisse, ale i české hudební skladatele, třeba Dvořáka, Smetanu nebo Johana Sebastiana Bacha. Z těch českých ještě třeba Nerudu nebo Janáčka.
Plánujete udělat výstavu ze svých portrétů? Takovou jste ještě nikdy neměl.
Výstavu z portrétů bych už klidně udělal a je pravda, že to tady ještě nebylo. Za svou kariéru jsem vlastně maloval hodně i modelky, které klasicky sedí v ateliéru. Z těchto obrazů bych už taky mohl za těch pětadvacet let udělat pěknou výstavu.
Co je pro vás těžší, malovat chrámy, nebo lidi?
Malovat lidi je nejtěžší vůbec. Na tom se pozná, jak člověk zvládá anatomii. Namalovat figuru je opravdu náročné. Ale hezké holky mě baví, nemůžu být pořád jen zavřený v kostele.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl, že vás současné umění nezasahuje a že tíhnete spíše k tomu tradičnímu. Čím to je? Bylo pro vás nějakým způsobem víc konkrétní a srozumitelné?
Směřuji opravdu k tomu starému, mám rád náš „Starý svět“. Amerika mě tolik neláká. Rád tam jezdím, ale vždy se těším do Evropy. Bydlím v kamenném domě ve Svatém Janu, když jsem v Praze, tak mám ateliéry taky ve starých domech. Mám rád tradici, a proto jsou i moje témata více méně tradiční. Maluji zátiší, architekturu, kytky ve váze. Nemám vnitřní touhu vymýšlet něco, co tady ještě nebylo. Spíš se celý život snažím namalovat opravdu dobrý obraz.
Četla jsem, že od doby, kdy jste ve čtyřech letech namaloval svého prvního kohouta na motivy od Lady, tak jste malovat nepřestal. Vedla vás k tomu rodina nebo jste takový milovník samouk?
Tak nějak dohromady. Malování mě bavilo od mala. Máma jako učitelka mě v tom podporovala, ale nikdy mě nenutila. A tak se z malování vlastně stala taková moje součást. Bral jsem to automaticky, prostě jsem přišel domů ze školy a šel jsem si malovat. V dětství jsem se tomu mohl věnovat více než teď. Hlavně jsem tehdy kreslil, inspirací mi byly renesanční kresby a ty jsem obkresloval. Už jako dítě jsem dělal výstavy pro sousedy a základní školu, pak jsem je dokonce začal prodávat sousedům.
Četla jsem, že jste studoval u pana profesora Milana Knížáka, Jiřího Davida a Jiřího George Dokoupila. Co to pro vás znamenalo tehdy a jak tyto zkušenosti vnímáte nyní?
Na školu mě přijal Jiří David a u něj jsem taky první čtyři roky studoval. Pak jsem strávil tři roky u Milana Knížáka, a ještě do toho jsem měl ateliér s Jiřím Georgem Dokoupilem. Tomu jsem dělal asistenta. Všichni pro mě byli opravdu důležití. Bylo zajímavé, že se všem třem líbily stejné obrazy a říkali mi podobné věci, akorát každý svým způsobem. Myslím si, že jsem měl fakt velké štěstí, že jsem tyto tři umělce mohl osobně více poznat. A hlavně kritika od profesora Knížáka byla fakt věcná, dneska na to vzpomínám. Spoustu věcí jsem v těch dvaceti nebral úplně vážně, ale dnes si na to vzpomenu a vycházím z toho.
Který z nich vás nejvíc ovlivnil?
V podstatě všichni tři. Díky Jirkovi Dokoupilovi dělám opakující se motivy, tedy válečkové obrazy. Chtěl jsem vytvořit abstraktní obrazy, ale vždy se tam promítla realita. Nakonec se dostala i do válečků. Třeba v mých nových obrazech je kůrovec, což je takové aktuální téma zvlášť u nás ve Svatém Janu.
Takže se přeci jen věnujete i tématům dneška a nejen oblíbenému starému umění?
Tím, jak dělám baroko, gotiku, tak vždycky tvrdím, že k tomu současnému světu nemám moc co říct. Myslím si, že nejsem sto let, ale tři sta let za opicemi. V tom baroku jsem vlastně úplně nejraději. Ale zrovna ten kůrovec je takový současný, ale udělal jsem ho lehce barokně, do zlata. To bych jinak nebyl já.
Přemýšlel jste někdy, že byste s malováním přestal?
Samozřejmě, člověk má občas takové přitroublé nápady, ale myslím si, že bychom se měli držet toho, co umíme. Ale krizi jsem měl, to uznávám. Za těch dvacet let jsem si ale vybudoval síť sběratelů a lidí, kteří mé umění podporují. Takže mě to živí, to jsem vždy chtěl a je to skvělé. Měnit to nechci.
V jednom rozhovoru jste pronesl, že se vyhýbáte online světu. Jak se vám to jako úspěšnému umělci podařilo? Nepotřebujete pro svou propagaci internet?
Už mě to taky postupně donutilo a pár let používám e-mail. Pár měsíců mám dokonce Instagram, ale dávám tam jen pozvánky na výstavy. Lidé se za mnou naučili chodit do ateliéru a jsem za to rád. Mé obrazy vypadají online jinak. Chci, aby je viděli naživo. Mě osobně online svět příliš nezajímá a ani mu nehodlám propadnout. Mám rád prostě staré věci a starý svět, jsem svým způsobem hodně konzervativní a nepotřebuji toho zase tolik vidět a vědět. Nemyslím si, že by mi ve tvorbě pomohlo, kdybych například viděl, jak někdo maluje motýly jinak. Rád si zajdu na skvělou výstavu, to ano, ale nepotřebuji k tomu internet.
Co byste jako úspěšný umělec poradil těm, kteří začínají?
Aby na sobě pracovali a dělali to poctivě. Mám pocit, že se v umění mluví jen o byznysu, to slyším nejvíc. Ale na začátku to není důležité. Zní to blbě, ale jsem zastánce toho, že napřed je práce a potom koláče. A myslím si, že se to nedá nějak přeskočit.
