Rebeka Bielik Možná jste slyšeli, co se tvrdí o Němcích. Že jsou to studení čumáci, že jsou nepřátelští a uzavření. Abych byla spravedlivá, ze své vlastní zkušenosti musím říct, že je to všechno pravda. Jedna věc se ale o Němcích moc často neříká, a sice to, že jsou extrémně otravní. A nejotravnější jsou jako sousedé.
Celý život jsem žila Praze, a tak mě prosím vyveďte z omylu, ale do doby, než jsem se přestěhovala do Norimberku, jsem si myslela, že sousedy stačí nenaštvat hlasitou hudbou a nočními priváty. Pak bude všechno v pohodě a nebudou vám dělat zbytečné dusno.
Spektrum podnětů, kterými můžete naštvat souseda v Německu, je ale mnohem rozmanitější. Od hlasitého smíchu, přes nezalévání kytek na vlastním (!!) balkóně, až po vynášení odpadků v nesprávný den. Všechno vám to dají najevo velice mile, ale také velice důrazně. (Zatím jsem nezjistila, co je horší.)
Během doby, co tu žiju, jsem si zvykla, že mi zvonek zvoní minimálně jednou denně, a pokud nejsem k zastižení, dotyčný mi vhodí do schránky cedulku s výtkou, nebo ji rovnou nalepí na dveře (aby to viděl celý barák).
Nebo mě na ulici zastaví soused s úsměvem od ucha k uchu a říká: “Vzpomínáte si, jak jste minule, když jste vynášela odpadky, nedovřela víko od popelnice…”
“Ano, popelnice byla plná, a víko kvůli tomu nešlo úplně dovřít,” odpovídám s podobně křivým úsměvem.
“Tak příště s vynášením odpadků počkejte pár dní. Rozpis dnů, kdy jezdí popeláři, je na domovní desce.”
Nechci ani pomyslet na to, kde lidé ve svých domácnostech musí skladovat pytle s odpadky, protože splnit takové podmínky je prostě nemožné – i v případě, že žijete zero waste. A tak jsem chvíli vozila běžný odpad na sběrný dvůr. Pak mě to přestalo bavit.
Záclony ze sklepa
Sousedi v Německu nikdy nespí, a tak podobné situace zažívám už od chvíle, kdy jsem se přestěhovala. Jen pár dní po tom, co jsem si do bytu přinesla krabice s věcmi, a začala jsem si kupovat nábytek, zvoní zvonek. Za dveřmi soused. V náručí jakýsi obrovský smotek podivného kusu hadru. “Dobrý den, já jsem pan Müller, váš soused,” říká tak nadšeně, že mu skutečně věřím, že je moc rád, že mě poznává.
“Dobrý den,” odpovídám trochu zmateně, ale stejně nadšeně.
“Sousedka naproti přes ulici vám posílá kus látky, který našla ve sklepě. Říkala, že ho můžete použít jako záclony, když ho skřípnete do ventilačky,” vysvětluje a podává mi jakýsi hadr.
Nechtěla jsem radši vůbec přemýšlet nad tím, co paní sousedka přes ulici u mě v bytě sledovala… Ale protože jsem si za prvé nechtěla ten kus plátna (asi kus starého stanu) pověsit do oken, za druhé jsem nechtěla nikoho urazit a za třetí především proto, že jsem věděla, že pan Müller sleduje, co vyhazuju, jsem si vyhledala sběrné dvory v okolí a ještě po cestě do Ikey, kde jsem si koupila (opravdické) záclony, jsem vyhodila předsíň ze starého sousedčina stanu na sběrný dvůr.
Pokud jsem vás neodradila a stále toužíte po životě v Německu, tady máte pár tipů, které by se vám mohly hodit:
- Zjistěte, kde se nachází nejbližší sběrný dvůr.
- Kupte si záclony.
- Zalévejte květiny.
- Akceptujte noční i ranní klid na minutu přesně.
- Nevoďte si domů návštěvy.
- Nedělejte žádné domácí práce v neděli ani ve svátek.
- Nenechávejte pantofle před dveřmi.
- Na balkóně grilujte jen zeleninu, protože maso příliš smrdí.
- Nikdy se s žádným sousedem příliš nekamaraďte.
Autorkou textu je Rebeka Bielik žijící čtyři roky v Norimberku. Vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky a po škole pracovala pro Hospodářské noviny. Momentálně je na mateřské dovolené, ale stále miluje pivo a divokou zábavu.
