Kateřina Chalupová Česká televize v neděli uvedla třetí díl seriálu Ultimátum. Osmidílná minisérie z prostředí vrcholové politiky mezi Českou a Slovenskou republikou pootevírá zákulisí národní bezpečnosti i komplikovaných vztahů na obou stranách. Jak probíhalo filmování, jak se tvůrci poprali s pandemií nebo co byl nejkrásnější zážitek z natáčení? Zeptali jsme se režiséra Michala Kollára.
Slovenský režisér Michal Kollár k filmařině inklinoval odmalička. Tvrdí, že je velkým milovníkem akčních filmů a komedií zároveň. Za úplně nejlepší pak považuje stav, kdy může oba žánry zkombinovat do komediálního thrilleru.
Jeho první profesionální produkcí byl v 18ti letech trojdílný seriál Blava. Jako střihač a koproducent pracoval na úspěšném snímku Sněženky a machři po 25 letech. V roce 2011 následovalo drama Dům režisérky Zuzany Liové, které prezentoval na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale. Ve stejném roce reprezentoval Slovensko na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes ve výběrové sekci PRODUCER ON THE MOVE.
Co vás inspirovalo k tomu, že jste natočil Ultimátum? Podle projektů, za kterými stojíte, odhaduji, že máte rád drama.
Odmala jsem tíhnul k akčním filmům. Podle mě je opravdové umění je dobře natočit. Druhým mým nejoblíbenější žánrem je komedie. Jsou to protipóly a zároveň je považuji za dva vůbec nejtěžší žánry, které si může filmař vybrat. Vždy mě bavilo je vytvářet. A proto jsem se pustil i do osmidílné minisérie Ultimátum, které je volnou inspirací příběhu tragického pádu vojenského letadla u slovenské obce Hejce v roce 2006.
Jak jste si při natáčení poradili se scénami, které poukazují na téma národní bezpečnosti? Konzultovali jste je s někým odborníkem?
Jedno z nejlepších střetnutí bylo se zástupcem České ambasády na Slovensku. Chápu, že existují určitě protokoly, ale situace, která se nám stala, byla jako z filmu. Nechal nás s producentkou čekat půl hodiny, musel si nastudovat, kdo jsme, kdo je s námi. Nechali si nás prověřit českými bezpečnostními složkami, věděli o nás úplně všechno. Teprve potom byli ochotni diskutovat a nastala přátelská atmosféra. Mnohé strategické a taktické elementy zásahu jsme řešili s bývalými, ale i aktivními členy zásahových složek na Slovensku, a to včetně budoucího policejního prezidenta.
Jak jste se na ambasádu dostal? To jste jednoduše zvedl telefon a zavolal?
Ono se to nedá nějak obkecat, prostě musíte zavolat a zeptat se. Dokážu si ale představit, že když jsem asistentce do telefonu oznámil, že bych chtěl se zastupiteli ambasády probrat téma únosu vládních špiček, tak se hodně zarazila.
Dozvěděl jste se něco, co jste třeba předtím netušil?
Obecně bych zdůraznil, že i když to tak na první pohled nemusí vždy vypadat, tak obě vlády k sobě mají blízko. Především pak silové složky, to je velmi pozitivní věc. A potom jsou to věci, které jdou vidět v seriálu a které nechci úplně prozrazovat. Přestože se to může tvářit jako vysoká politika, stále to má nádech naší české a slovenské nátury.
Co bylo na natáčení nejtěžší? Přeci jen, natáčeli jste během tří vln pandemie…
Neměli jsme vůbec lehké dny. Většinou jsme natáčeli až 14 hodin v mínusových teplotách. Původní plán byl dotočit v červnu 2020, ale kvůli pandemii jsme skončili až v červenci o rok později. Vystřídali jsme třeba šest různých míst v jeden den. V 5 ráno začnete natáčet v Bratislavě a končíte někde v poli v Maďarsku o půlnoci. Ráno se vzbudíte s tím, že to není fyzicky ani psychicky možné, ale nakonec to stejně zvládnete. A já takto žiji už tři roky, vkuse nestíhám. (smích) Našim nepřítelem byla i zima. Měli jsme denně asi 4-5 hodin světla. Nejjednodušší den nastal, když jsme natáčeli jen 11 hodin. To jsme vlastně skončili na čas a tyto dny byly za celé natáčení jen dva.
A co akční scény? V seriálu s nimi nešetříte…
Běžná česká kriminálka má maximálně jeden až dva natáčecí dny, kdy se točí kaskadérské kousky. Tohle jsme měli každý druhý a třetí den. Při psaní si to třeba člověk vůbec neuvědomí.
Jaký je váš nejlepší nebo možná nejkrásnější zážitek z natáčení seriálu?
To byly ty dva dny, kdy jsme stihli plán. Zní to, jakože jsme blázni. Rozhodli jsme se totiž konkurovat nejdražším projektům, které ČT natáčí, ale s polovičním rozpočtem. Nejlepší za mě byly hlavně herecké výkony. A nejkrásnější dny? Ty byly vždy spojené s velkými herečkami, například s Alenkou Mihulovou, což je herecká hvězda, představitelka klasického českého filmu. Jako druhou bych rád jmenoval Annu Šiškovou. Obě mi potvrdily, že točíme opravdu skvělý seriál. To režiséra od těchto velkých hereček vždy potěší. Navíc Alenka Mihulová byla dlouhodobou partnerkou režiséra Kachyni, takže věděla, jak to u natáčení chodí.
Vybíral jste si herce sám?
V podstatě jsme se shodli na Janu Koleníkovi, který je díky seriálu První republika známý i v Čechách a zároveň je velká hvězda na Slovensku. Obecně jsem měl volnou ruku a jsem rád, že mě všichni opravdu mile překvapili. Těší mě, že jsme mohli českému divákovi představit i řadu slovenských herců, kteří v Čechách nejsou tak známí, ale jsou opravdové hvězdy, jako je například Marko Igonda.
Čím jste raději – režisérem, producentem, scénáristou nebo jste rád, když se tyhle role prolínají?
Já se cítím jako filmař v tom klasickém duchu. Každý ten proces mám rád. Luxus být režisérem jsem zatím zažil jednou pro televizi JOJ, pro kterou jsem režíroval komediální seriál Hotel.
Kdybyste měl porovnat naše dvě země, jak náročné je sehnat finance na natáčení? V česku fungují filmové pobídky.
Ty máme i na Slovensku a musím říct, že jsme v tomhle možná i lehce napřed. Na Slovensku je třeba možné žádat o dotace na televizní seriály. V Česku je ale větší trh, Slovensko má méně televizních i internetových zdrojů, jako je třeba HBO MAX, VOYO. Stále ale platí, že nejsilnější je ČT.
Myslíte, že je pro české seriály hrozbou Netflix nebo HBO?
V Česku jste díky ČT v podstatě taková mini-velmoc na kriminální seriály, český divák je opravdu zvyklý na to, že si v neděli na jedničce pustí kriminálku. A to je vlastně skvělé. Je to hodně specifické, možná je to i tím, že jsme jazykově chráněni. Na Slovensku se točí spíš melodramata, už se to ale zlepšuje, ale jsme pár let pozadu.
Na který svůj film nebo seriál jste nejvíc pyšný?
Nějakým způsobem na všechny. Ale co se týká výsledku a radosti, tak je to jednoznačně Rudý kapitán. Byl velmi dobře přijatý, premiéroval na áčkovém festivalu v Tallinnu v Estonsku. Od vývoje po premiéru jsem ho vytvářel mezi lety 2011 a 2016.
Kdo je Vaším největším vzorem?
Jsem obdivovatel Alfreda Hitchcocka. Samozřejmě mám rád třeba také Spielberga. Vlastně jejich filmy byly jediným vzorem, který jsem v mládí měl. Chyběly tady kvalitní detektivky, thrillery. Vzpomínám si na rok 1996, kdy jsem přišel do komerční televize a natáčeli jsme seriál Blava. Upozorňoval jsem na to, že je potřeba točit vlastní kvalitní kriminálky. V tu dobu mě odmítli a řekli, že si akční filmy koupí z Ameriky. To bylo moje první střetnutí s realitou.
Jaký je váš osobně nejoblíbenější film?
Nemám jeden top film, Hitchcock je pro režiséra taková první zastávka. Je zde nejvíc srozumitelné, jak funguje filmová režie. Jelikož jsem na jedno straně milovník komedií a na druhé akčních filmů, tak bych z té první kategorie vypíchl britskou komedii Ryba jménem Vanda, druhý je Poslední skaut. Jsou to filmy, které nejsou zrovna extra známé. Jsou ponuré, ale na druhou stranu se na ně můžete koukat každý večer.
