Josefínky depresivní reflexe září a doufání v lepší říjnové zítřky

Je poslední zářijový den. Konečně. Konečně končí měsíc, jehož trvání se zdálo srovnatelné s celým karanténním obdobím. Měsíc plný zvratů, obratů a rozvratů.

Mám pocit, jako by Prahu (ano, Prahu, narcisticky si odmítám připustit, že se ten temný mrak vznášel jenom nade mnou!) pohltila minulý měsíc vlna negativních okolností – ze všech stran jsem slyšela jen to, jak někdo dostal výpověď, rozešel se s přítelem, pohádal se s rodinou nebo měl vážný zdravotní problémy. Samozřejmě vím, že hledáme-li jen to špatné, najednou se celý svět jeví černě, ale to bylo na minulých 30 dnech asi nejbizarnější.

Člověk se stále snažil, hledal to dobré, uměle si udržoval úsměv na tváři a přesto, i přesto, jako by od života dostával jeden kopanec do břicha za druhým. Teda, v lepším případě to byl kopanec do břicha, v horším kudla do zad. A v září to byla kombinace obojího – i Chuck Norris by na chvaty tohoto ďábelského měsíce mohl žárlit. 

Ale jak se říká, něco končí, něco začíná. Takže pokud i pro vás bylo září náročné a možná vám víc vzalo, než dalo, nezoufejte. Jsme v tom společně a společně můžeme vymanifestovat lepší říjnové zítřky! (Já už jsem tomu šla naproti tradiční návštěvou čarodějnického obchodu a nákupem kadidelnice s chrámovou pryskyřicí a krystalů!)

A ačkoliv dlouhé svízele mají tendenci člověka uvrhnout v iluzi jejich nekonečnosti, je důležité si uvědomit, že jde opravdu jen o iluzi. A člověk se v těch těžkých období nesmí moc zaseknout, ono je to rochnění se ve stížnostech na neférovost vesmíru totiž dost návykový a po nějaký době hlavně dost otravný. Takže stejně jako dneškem končí září, končím já s viktimizací sebe samotné a připomenu si (i vám), proč neronit slzy nad odcházejícím létem a proč se na ty podzimní (bez-depresivní!) chvíle vlastně těšit.

A člověk se v těch těžkých období nesmí moc zaseknout, ono je to rochnění se ve stížnostech na neférovost vesmíru totiž dost návykový a po nějaký době hlavně dost otravný.

Čekají nás přece podzimní rána projasněná teplým chai latté, pro které se stavíme cestou do práce, brzké večery strávené v křesle s oblíbenou knížkou nebo nad skleničkou červeného vína ve společnosti oblíbeného seriálu. Stylové outfity dovolující vrstvit, huňaté svetry a dlouhé šály, které nás v sužujících okamžicích spolknou a ochrání. Noci osvětlené vánočními světýlky a příběhy sdílenými s našimi nejbližšími. A doufejme, že nás čeká i spousta krásných akcí, koncertů a výstav, na kterých se třeba potkáme a ještě jednou a naposled si na to hnusný září společně zastěžujem. Nevíte, kam zajít? Čtěte tady.

Josefína Joštová

Mám ráda lidi plný barevných myšlenek a černý kafe a humor. Učím se španělsky, protože plánuju důchod strávit na prosluněný španělský pláži se sangríou v ruce. Do tý doby toho ale chci ještě hodně stihnout a po cestě se toho ještě spoustu naučit. A alespoň část z toho tady s váma sdílet.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.