Redakce Naše Anička napsala knížku a vy jste si u nás mohli přečíst malou ukázku. Teď pro vás odkrýváme další kapitolu.
Léto uteklo jak nic. Neměli jsme peníze, neměli jsme plány a čas jsme nechali samovolně plynout. Mejdan střídal mejdan, volný dny jsme trávili v Praze, protože tobě se nikam nechtělo. A já jsem se ti samozřejmě podřídila. Poslušně jsem na tebe čekala doma, když jsi chtěl jít někam sám. Já jsem bez tebe skoro nikam nechodila. Všichni už věděli, že k sobě patříme, byli jsme oficiálně pár a já byla šťastná. Hrozně jsem si přála s tebou zažít něco víc, našetřit nějaký peníze, něco si koupit, jet na dovolenou, jet na výlet, jít na snídani, na oběd, na večeři. Cokoliv.
Ale nešlo to, byli jsme pořád bez peněz. Jediné, na co jsme vždycky měli peníze, byl chlast. Mejdany a všechno, co k nim patří. I když jsem byla ráda, že tě mám a že k sobě patříme, občas jsem prchla na chalupu, protože už toho bylo nějak moc. Potřebovala jsem si odpočinout a pár dnů předstírat, že spolu nechodíme, že nemusím řešit tvoje průsery, že tě vůbec neznám. Že neznám tvoje problémy, tvoje deprese a tvoje závislosti.
Když jsme byli v Praze, často jsme se procházeli po Dejvicích a okolí. Stromovka, Hanspaulka a tak různě. Povídali jsme si, ale už vlastně ani nevím o čem. Párkrát jsem zkusila zabrousit na téma ty a tvoje problémy. Nevyšlo to.
Vždycky jsi mě odpálkoval s tím, že se o tom teď nechceš bavit. Jako kdyby měla přijít jiná, lepší a vhodnější doba. Samozřejmě nikdy nepřišla a já předstírala, že mi to nevadí. Nechala jsem tuhle ránu zarůst, obrostla mechem, až byla měkoučká a nevadila mi. Zůstalo to někde hluboko, vzadu, ve tmě a v tichu. Začala jsem s tebou hrát tu hru, že jsme krásnej dokonalej pár a že žádný problémy neexistujou. Hrozně jsem si přála, abychom trávili někdy čas i s jinými lidmi. Dohromady, náš pár s jiným párem. Nebo s holkama. Nebo s lidma od tebe z práce. Ale to nám nějak nešlo. Tys to nechtěl. Skoro jako kdyby ses bál, že když budeme trávit čas s tvými známými, omylem někdo prokecne něco, co já nesmím vědět. Na mejdany jsme s nimi chodili, ale víc ani ťuk. Žili jsme si spolu v uzavřené dvojčlenné smečce, obklopeni láskou, lhaním a předstíráním.
Někdy v té době jsme se rozhodli, že spolu budeme bydlet, konečně sami, jenom my dva, ty a já. Já už jsem si to nějakou dobu přála, protože v Dejvicích už to začínalo být trochu divoký. Téměř žádný soukromí, pořád cizí lidi, někdo odcházel, někdo přicházel, všude bordel, už mě to sralo.
S holkama jsem trávila čím dál tím míň času a věnovala ho všechen tobě. Tys byl středobodem mýho vesmíru, můj svět, moje všechno. To nejdůležitější. Na ničem jiným nezáleželo. Prostě jsem jenom chtěla být s tebou. Jinak nic.
V té době jsem se začala uzavírat do sebe, přestala jsem se svěřovat ostatním a začala jsem opravdu a pečlivě předstírat, že je všechno v pohodě. Před holkama, před rodinou, před tebou i sama před sebou. Vlastně jsem se bála s holkama někam chodit, protože za prvé by se mě mohly na tebe vyptávat a já jsem jim nechtěla lhát. Stejně by to poznaly, bylo by jim asi pár věcí divnejch. A za druhý jsem se bála, co bys dělal ty.
V tý době už jsem byla docela zvyklá, že tě musím mít pořád trochu pod kontrolou. I když to je samozřejmě nesmysl, tebe pod kontrolou nemůže mít nikdo. Ale já se o to snažila. Až do konce. Neúnavně, unaveně, vytrvale a bezmocně. Snažila jsem se hlídat každý tvůj krok, vyzvídala jsem, zjišťovala, kam jdeš a kdy se vrátíš. Nebyla jsem stíhačka a nechávala jsem ti prostor, v tom problém nebyl. Problém byl, že jsem nedávala prostor sama sobě.
Nějak jsem nás chtěla odtrhnout od celýho světa, zavřít nás do jednoho pokoje a tam nás nechat žít. Aby nikdo nic nepoznal, nezjistil a neřešil.
A pak jsme našli byt. Krásnej, dvoupokojovej, v mým milovaným Karlíně. Za dobrý peníze, takže pohoda. Tvoje výplata už tehdy chodila na můj účet a já se neptala proč. Debilní nápad. Najednou jsi měl právo na moji kartu, na svoje peníze, který ti ale většinou nestačily, a tak sis nárokoval i ty moje.
Do toho bytu jsme se strašně těšili. Teda já určitě. Kdybych věděla, že si tím kopu hrob, padám do pasti a zahazuju klíč, šla bych do toho?
Určitě.
Vůbec jsem nepřemýšlela, bylo mi všechno jedno.
Stěhování proběhlo hladce. Hned první večer, když jsme vybalovali, za námi dorazili M a O. Vy dva už jste byli dobrý kámoši a my jsme byly rády, že si spolu tolik rozumíte.
Za pár dnů už bylo všechno na svým místě, všechno krásný, umytý, čistý a vyvoněný. Do bytu svítilo měkké podzimní slunce, rychle vyfotit a hodit to na instáč. Ať všichni vědí, jak se máme krásně.
Už spolu bydlíme.
Haló!
Jsme šťastný!
Láska existuje!
Mrak si můžete koupit tady.
