Anna Basiková Štěpánka na sebe nedávno upozornila hlavně rolí prostitutky Jany v seriálu Devadesátky. Pokud jste ho ještě neviděli, rozhodně to napravte! My jsme ho zhtly jedním dechem! (A zamilovaly se do Kryštofa Bartoše.) Jak se jí postava hrála, jak se snaží vybalancovat pracovní a osobní život a koho by si chtěla jednou zahrát?
Nedávno skončil seriál Devadesátky. Jak vzpomínáte na natáčení?
Byla to krásná práce. Že bude seriál úspěšný jsem čekala – scénář byl skvělý. Ale nenapadlo by mě, že se kolem něj strhne takhle celospolečenský boom. Lidé o tom mluví stále a všude a i když jsem svoji postavu vnímala rozsahově spíš jako menší, zaujala hodně diváků a to mě těší.
Hrála jste prostitutku. Jaké to bylo?
Hrála jsem Janu, normální holku, co si prostitucí přivydělává při škole a touží toho jednou nechat, najít si normální práci a vztah. Zalíbí se jí mladý vyšetřovatel. Je to dobře napsaná postava, není to na první dobrou prostitutka, co je sprostá, přidrzlá, za tou profesí byl prostě normální člověk a díky tomu se mi to líbilo.
Musela jste se na roli nějak připravovat?
Nijak víc než na každou jinou. Rozdíl byl asi jedině v tom, že když čtu scénáře jiného projektu, často mě nejvíc zajímají scény, kde se nachází moje postava, celé to přečtu vždy, ale zejména pro kontext, v Devadesátkách mě však zaujal celý příběh a hltala jsem ho pozorně stránku po stránce.
Co vás na natáčení nejvíc bavilo?
Bavilo mě se konečně setkat s mým oblíbeným režisérem Peterem Bebjakem. Zároveň se na natáčení na nic nespěchalo, měla jsem pocit, že si můžu dovolit víc hrát a zkoušet, kam mě scénář a postava pustí. Mohla jsem Janu hledat trochu v sobě a vykašlat se na to, že je prostitutka, jít naopak proti tomu, jak by to bylo na první dobrou, a hrát ji nesmělou, zamilovanou, ustrašenou a trochu stydlivou. Nikdo mi neříkal, že mám být drsnější… Také se mi moc dobře herecky partneřilo s Kryštofem Batrošem, je to šikovnej kluk.
Narodila jste se v roce 1996, takže si asi devadesátky moc nepamatujete, že? Nechala jste si o nich před natáčením vyprávět, nebo jste si sama musela něco nastudovat?
Je to s podivem, ale něco si pamatuju! Měla jsem na natáčení zvláštní nostalgické momenty, když jsem na sobě měla stejné šaty, jako nosila moje máma. Pak třeba telefonní budka nebo pevné linky na stole v kancelářích… Vybavovaly se mi vzpomínky. Racionálně bych řekla, že si to přece nemůžu pamatovat, ale myslím, že ta esence devadesátek ve mně je, i když seriál končí rokem 95 a moje rané vzpomínky jsou spíše na rok 98 nebo 99. Co se týká kriminálních případů, ty jsem neznala, maximálně jsem slyšela jména, ptala jsem se na ně rodičů a něco si dohledávala.
Devadesátky měly obrovský úspěch u diváků. Čím myslíte, že to je?
To ze svojí pozice nedokážu odhadnout, ale předpokládám, že za to může skvělý scénář, dobrá režie a celý tým. Nás doma seriál s partnerem moc bavil a to jsme případy neznali. Partner dokonce vůbec, protože je ze Slovenska. Je to prostě kvalitní série. Shrnula bych to tak, že někomu to zahrálo nostalgickou notu tím prostředím, někdo si pamatuje kauzy z minulosti, někdo je fanoušek Případů prvního oddělení a nám to přišlo jednoduše jako výborný filmařský počin, který nás bavilo sledovat. Asi to tím pádem dokázalo zaujmout širokou skupinu diváků.
Kdy se u vás projevila láska k herectví?
Od malička jsem milovala sledování dětských pořadů a filmů v televizi, ráda jsem se taky za něco převlíkala a různě blbla. Jako dítě jsem hodně často plakala a rodiče kvůli tomu vtipkovali, že jsem herečka, tak mě na to asi trochu navedli. (smích) Když se mě někdo zeptal, čím chci být, říkala jsem, že herečka a kdyby to nevyšlo tak zpěvačka, milovala jsem totiž pořad DO RE MI. Herectví mě tedy bavilo odmala, ale nikdy bych neřekla, že to jednou budu dělat profesionálně.
Studovala jste gymnázium, ale nakonec jste přešla na konzervatoř. Kdy jste si řekla, že půjdete herectví zkusit doopravdy?
Z gymnázia jsem odešla z mnoha důvodů. Největší byl asi chemie. Vždycky jsem byla spíš humanitní typ, baví mě jazyky, dějepis, často jsem psala různé povídky. Na základce jsem měla výborný prospěch, ale na gymplu se přece jen vyžaduje nějaká ta domácí investice. Pro rodiče to bylo frustrující, věděli, že na základce jsem se o hodinách nudila, protože se mi všechno zdálo příliš jednoduché, ale na gymplu nerozumím chemii a fyzice a mám z ní čtyřky. Ještě na gymplu jsem se ale dobře umístila v městské recitační soutěži a tam hodně dětí mluvilo o dramaťácích. Doma jsem řekla, že bych moc chtěla chodit na dramatický kroužek. Na našem sídlišti dokonce bydlela herečka Regina Řandová a doporučila nám jeden skvělý kroužek. Tam mi vedoucí řekla, že jsem talentovaná a měla bych konzervatoř zkusit. Tak jsem to zkusila!
Máte za sebou nekonečný seriál Ordinace v růžové zahradě. Není to pro začínající herečku past, hned se upsat k takovému projektu? Nebo to naopak vidíte pozitivně?
Já si tuhle otázku pokládala několikrát… Neudělala jsem chybu, že jsem se proflákla tak najednou a v tomhle? Na druhou stranu jsem holka z rodiny, kde nikdo herectví nedělá, nemůžu teda sedět doma u telefonu a čekat, že mi někdo jen tak nabídne hlavní roli, když mě nikdo nezná a nikdo o mě neví. Ordinace mi určitým způsobem otevřela dveře k větším rolím. Zní to možná divně, ale to že dají producenti velkou roli někomu, kdo je úplně neznámý, je spíš pohádka a rozhodně se to nestává často. Jestli jsem si naopak zavřela Ordinací dveře k artovým věcem? Možná že ano, i když doufám, že ne a že naopak k něčemu kvalitnímu a nebo k určitému přeškatulkování se mi teď pomohou Devadesátky. Člověk nikdy neví, kam ho daný projekt posune… Ale rozhodně nekonečnými seriály nepohrdám.
Co je vlastně pro začínající herečku nejtěžší?
Je několik momentů, které v mé kariéře považuju za náročnější. První bude určitě nějaké to odmítnutí na konkurzu. Těžký pro mě byl střet s diváky zmíněné Ordinace, někteří z nich nerozlišují herce od role a pokud hrajete záporáka, klidně na vás na ulici začnou sprostě pokřikovat. Taky jsem si před nedávnem prošla první větší krizí, protože jsem byla přepracovaná. Stává se mi, že diář mám plný až po strop, ráno jdu od 8 do 9 do dabingu, v 9:30 už jsem na zkoušce v divadle, ve 13:30 vyběhnu na tramvaj do dalšího dabingu a odtamtud rovnou na představení, které končí v 11 v noci. O víkendu, kdy bych měla odpočívat po náročném týdnu, stojím od 6 ráno na place. V tomhle zápřahu jedu víceméně od školy takže nějakých šest let. Zároveň si říkám, jsi mladá, buď vděčná, kdy jindy toho zvládat tolik, když ne teď, co když ti kvůli dovolené něco uteče… Jenže takhle to nefunguje a já si občas zdravotně odnesla nějaký problém. Navíc covidová pauza mi ukázala, co to je mít normální soukromý život, takže teď je pro mě nejtěžší vybalancovat svůj harmonogram, abych měla trochu času na sebe a zároveň o nic důležitého nepřišla. Ale nechci si stěžovat, každá práce má něco.
Máte radši televizní tvorbu, nebo divadlo?
Mám radši televizi a dabing, ale to jen proto, že mě divadlo víc stresuje. V dabingu se zavřu a nejsem u toho vidět. Ani se nemusím předem moc připravovat, je to pro mě až meditativní, protože to vyžaduje perfektní koncentraci a člověk nemá čas myslet na cokoliv jiného. Natáčení je pro mě fascinující tím, jak se propojí tolik aspektů, aby vzniklo něco, co se zaznamená navždycky. Být úplně bez divadla bych ale nechtěla, mám v Divadle v Dlouhé, kde jsem v angažmá, výjimečný kolektiv, jsou to lidé mojí krevní skupiny a jsou mi druhou rodinou. I když je pro mě vystupování před lidmi nebo zkoušení vzhledem k mé povaze náročnější než natáčení, výsledek stojí za to a vždy na postavě zanechám kus práce a jsem na sebe za každou odehranou reprízu pyšná.
Koho byste si chtěla jednou zahrát?
Hlavní hrdinku v nějakém nestupidním romantickém filmu.
Máte nějakou vlastní techniku, když se učíte text a dostáváte se do role?
Když se dostávám do charakteru role, hodně se mi osvědčily playlisty s písněmi pro každou roli. Někdy je to hudba, co by ta daná postava poslouchala, ale někdy je to i jen takový nakopávač na představení. To mi pomáhá udělat daný charakter konkrétnější, často si seznam písní dělám i na konkurzy. Texty se nejlépe učím, když mi někdo takzvaně nahazuje druhou stranu. Jen je problém najít ochotného nahazovače, ono to totiž vůbec není tak zábavné, jak to vypadá. (smích)
Co vás teď čeká?
V divadle mě čeká krásná premiéra hry Konec Rudého člověka v režii Michala Vajdičky. Letos mám na skvělé režiséry zřejmě štěstí, zkoušení mě moc baví. V létě budu natáčet film Děti Nagana a na podzim, bude mít v kině premiéru film Indián, kde hraji dceru hlavní postavy, kterou hraje Karel Roden.
A kde vás můžeme aktuálně vidět?
Hostuji v Činoherním klubu ve hře Kati, kterou režíruje Ondřej Sokol, hraje v ní hned několik lidí z Devadesátek, ve velké roli například Martin Finger. Dále hostuji v muzikálu Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce a nejvíce toho je k vidění v mém domovském Divadle v Dlouhé. Mojí srdcovkou je komedie Bez Roucha a věřím, že nová inscenace Konec Rudého Člověka, která má premiéru začátkem března, bude skvělá.
