„Dnes už si nemůžete udělat z nikoho srandu,“ říká režisér talkshow Vojta Nouzák

Show Jana Krause nebo 7 pádů Honzy Dědka někdy pravděpodobně viděl každý z nás. Koho zná ale málokdo, je režisér těchto pořadů, Vojtěch Nouzák. Ideální zákulisní osobnost na vyzpovídání ohledně režisérské práce, peprných historek z natáčení i kritérií výběru hostů do těch nejžádanějších televizních pořadů vůbec.

S Vojtou Nouzákem jsem se potkala už na škole, kde učil praktickou dílnu Talkshow. Jeho elán, bezprostřednost i vtip nešlo přehlédnout. Jednou nás s mou spolužačkou Aničkou vzal na natáčení Show Jana Krause, kde nás na chvíli usadil nejen na pověstný červený gauč (není příliš pohodlný), ale i do první řady v publiku.

Nikdy mi nezapomene napsat na facebookovou zeď k narozeninám, v jeho mobilu najdete telefonní čísla na všechny známé osobnosti u nás, má velký smysl pro humor a téměř vždy má na sobě něco s logem fotbalové Slavie. Když si se mnou povídal u cappuccina a kombuchy v Rónin Coffee Spot, uvědomila jsem si, že přesně tento, na první pohled nenápadný plešatý pán, tahá za nitky zákulisí téměř celého showbyznysu.

Jak ses vlastně dostal do médií?

Vždycky je to o štěstí. Studoval jsem ekonomku, protože to byla jediná vysoká škola, která mi tak nějak zbyla. V září roku 1989 jsem ale díky strejdovi nastoupil do redakce programu Československé televize, která byla trošku cenzorská a podmíněná vstupem do komunistické strany. Tomu jsem se celou vejšku vyhýbal, a tak jsem i tady řekl ne. Má životní klika ale byla, že jsem v kanceláři seděl naproti režisérovi a producentovi Miloši Šmídmajerovi, který už v té době měl kontakty na Formana, Havla, Pištěka a Ondříčka. Listopad 89 nám za ty dva měsíce vyloženě spadnul do klína a začal neskutečný tanec. Forman přiletěl do Prahy, konala se tu premiéra Valmonta a v březnu mě Miloš Šmídmajer oslovil s nabídkou jet natáčet do Francie dokument, kde jsem dělal takovou holku pro všechno. Nicméně kancelář nám už začala být těsná a já začal dělat v redakci převzatých pořadů.

„Když to shrnu, tak jsem se tak hezky svezl s devadesátkama.“

V tu dobu už ale začínala vysílat první komerční televize u nás. Byl jsi u zrodu Premiéry už jako režisér?

I v tomto případě hrála velkou roli náhoda. Jedna má kolegyně do Premiéry nastoupila a lákala mě, ať se přidám. Zjišťoval jsem, která pozice je volná, a ona mi odpověděla, že jakákoliv budu chtít. Odpověděl jsem: Tak třeba režisér. (smích) A takhle brutálně to začalo, nejdřív jsem dělal režiséra zpráv, které se ještě tehdy předtáčely, následovaly reklamy a mou první velkou věcí byl pořad S.O.S o muzice, který moderovaly začínající hvězdy, jako jsou Leoš Mareš nebo Martin Veselovský. Když to shrnu, tak jsem se tak hezky svezl s devadesátkama.

Kdy do tvého života přišel Jan Kraus a jeho do teď úspěšná a téměř ikonická talkshow?

V roce 1999 jsem byl vedením televize Prima požádán o režii a scénář silvestrovského pořadu a chtěl jsem, aby ho moderoval Jan Kraus. Když si to s ním domluvíš, tak klidně, odpověděli mi lidé z vedení a já šel přímo za Honzou. Hned jsme si padli do oka a dali se do práce. O tři měsíce později mi volá na dovolenou a ptá se, jestli bych měl čas na další pořad. Že rozjíždí Další, prosím!, kam si zval politiky. Udělalo mi to nesmírnou radost, protože kvůli mně odmítl režiséry, jako jsou Filip Renč nebo Jan Hřebejk. Samozřejmě, že jsem do toho šel, a tak začala naše spolupráce.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Je to trošku bláznivý, tři dny pracuji 20 hodin denně a čtyři dny mám volno. Vždy se mi vše tak nešťastně nakumuluje na začátek týdne. Každé pondělí už pět let točím fotbalovou talkshow Tiki Taka, kterou hned odpoledne stříháme, a v úterý mám vždy natáčení pořadu 7 pádů Honzy Dědka a dříve i Show Jana Krause. Oba stříháme třeba do čtyř do rána.

Co je vlastně náplní práce režiséra talkshow?

Na talkshow je zábavné, že i když je toho člověk režisér, tak ten obsah neovlivní. A často se s ním pak musí poprat ve střižně. Většinou natočíme dvě hodiny pořadu a uděláme z toho 50 minut. Má režisérská práce se projevuje hlavně u střihu po natáčení. Je nutné zvážit, které momenty jsou nejen nejzábavnější a nejzajímavější, ale také vhodné do televizního vysílání.

Stalo se někdy, že sis už během natáčení řekl, že z toho nic nesestříháš?

Ano, například během natáčení silvestrovského dílu 7 pádů, kdy byl hostem herec Štěpán Kozub. Věděli jsme, že když budeme točit se Třemi tygry, tak to bude ostrý a nekonečný, ale Štěpán Kozub si evidentně připravil několik velmi nepublikovatelných historek, aby si prolomil most mezi internetem a televizí. Jasně, divadlo se královsky baví, ale já se střihačem se začínáme potit, protože víme, že ten pořad půjde od osmi na Primě a schvaluje ho vedení. Proto jsem i v tomto případě musel do natáčení režisérsky zasáhnout a poprosit i o něco v televizi publikovatelného. Na to mi odpověděl, že jsem srab. Každopádně dopadlo to tak, že se pořad musel o hodinu posunout, aby Kozub vyšel až po desáté hodině. Pro nás ve střižně to ale i tak byla celkem výzva.

„Karel Gott k nám nikdy nešel, protože by seděl níž než Kraus.“

Je ze známých osobností někdo, kdo do tvých talkshow nikdy nepřijal pozvání, ale ty bys ho tam chtěl?

S Honzou Krausem jsme si vždy přáli Karla Gotta. On na to s úsměvem odpověděl, že už z důvodu, že by seděl níž než moderátor, tam nepůjde. (smích) Asi mu ale vadilo i to, že to nebylo dopředu připravené. Dál bych jmenoval například Miloše Formana, který byl sice náš velký fanoušek, dokonce jednou seděl i v publiku, ale na gauč jsme ho nedostali. Aktuálním snem pro mě i Honzu Dědka je například Zdeněk Svěrák.

Podle čeho vlastně hosty do talkshow vybíráte?

Honza Dědek má velmi dobrou teorii, že vždy musí být hlavně o čem mluvit. Nechceme nahodilé lidi, jejichž historky už slyšeli všichni stokrát. Dramaturgicky zajímavé je pro nás například to, když mají hosté novou desku, knížku nebo hrajou v novém filmu. Diváci nám v tomto dávají za pravdu, což dokazují velmi vysoká čísla sledovanosti.

„V zákulisí všichni vypráví o tom, jaký byly mejdany v devadesátkách, ale jakmile se zapne kamera, tak mlčí.“

Volají vám účinkující po natáčení do střižny, že řekli něco, co nechtěli, a prosí vás, abyste to vystřihli?

Dřív se o to pokoušeli, ale dnes jsou natolik ošlehaní tím mediálním tlakem, že to, co nechtějí, tak neřeknou. Umí to velmi dobře ovládat, takže se nám to už vůbec nestává.

Hlásí se vám hosté do pořadu i sami od sebe?

Jasně, tak sto lidí týdně. U Krause to bylo i dvě stě a je celkem šance, že si někoho z nich nakonec do pořadu vybereme. Samozřejmě po důkladné rešerši. Honza Dědek se s hosty rád ještě před natáčení potkává někde na kafi. Že má někdo vtipný Instagram totiž mnohdy neznamená, že bude vtipný i ve skutečnosti. Hodněkrát se ale taky stane, že dotyčný si vypálí všechny vtipné historky na těchto schůzkách a při natáčení se diví, proč se na to ptá Honza znovu. V zákulisí všichni vypráví, jaký byly mejdany v devadesátkách po těch největších rockových koncertech, ale jakmile se zapne kamera, tak se všichni bojí osočení z #metoo a podobných záležitostí.

Jak se tedy dělá zábava v této někdy příliš korektní době?

Je to neuvěřitelně těžké, téměř si nejde z nikoho udělat srandu. Zvlášť v televizní talkshow je naprostá svoboda zcela zásadní, ale vzhledem k okolnostem je to neustále těžší a těžší. Lidé se ale nedívají na talkshow jen kvůli zábavě. Veřejně známou osobnost mají v nějaké škatulce a chtějí se přesvědčit, zda je taková i ve skutečnosti. Touží si potvrdit svůj úsudek a říct si večer u televize: „to jsem přesně tušil, že je takhle blbá.“

A co nějaká ta zákulisní historka?

Když jsme se 7 pády Honzy Dědka začínali v televizi, říkali jsme hostům, ať si k pití objednají cokoliv budou chtít. Tím se ale z Dědka stal číšník a jednou se nám to obzvlášť sešlo. Přišel Jirka Macháček z Mig 21, který si už na baru dal láhev vína a během natáčení chtěl druhou. Následoval na první pohled nevinný host, ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek, který s sebou přinesl sloní moč a začali ji tam s Honzou ochutnávat a nabízet lidem. Pak přišla nějaká mladá herečka a ta chtěla míchaný drink, myslím Sex on the beach, a hned za ní byl Vladimír Mišík, který odmítal cokoliv říkat bez panáka rumu. Ve střižně jsme museli 75 % těchto věcí o alkoholu vystříhat a z vedení Primy nám přišel e-mail, jestli to s tím chlastáním myslíme vážně, a musel jsem vystříhat i těch dalších 25 %. No umíš si představit, co z toho zbylo. Od té doby nabízíme jen vodu se slovy, že se nám tu kdysi rozmohl takový nešvar.

Jak Honzu Dědka hodnotíš jako moderátora talkshow? Osobně to vnímám jako jednu z nejtěžších disciplín vůbec.

Mám velkou radost, že to Honzovi teď tak jde. Pamatuji si, jak jsem na něj sám chodil už před deseti lety a vždycky jsem mu říkal, že je to super, ale je to málo. „Pořád tě vidím s diktafonem na stole, pak si s tím odjedeš domů a uděláš si ten rozhovor tak, jak ty potřebuješ,“ říkal jsem mu. Jenomže on se vyvíjel, pracoval na sobě a pak, když přišla nabídka, ať s ním spolupracuji v rámci pořadu do televize, tak jsem neváhal. S Honzou si velmi dobře osobně rozumíme, jsme stejně staří a oba máme v sobě touhu dělat lidi v televizi lepší. Velmi se mi líbí, jak pořad moderuje.

„Bulváru je tady hromada a my potřebujeme, aby nám host zvedl telefon i příště.“

Co dělal špatně?

Celý život mu vyčítali, že dělá rozhovory příliš adorační. Mně to naopak přijde jako výhoda. Bulváru je tady hromada a my potřebujeme, aby nám host zvedl telefon i příště. To mě baví na mé práci snad nejvíc, udržovat kontakty se zajímavými lidmi, kteří se stali postupem času i mými přáteli. Není nic lepšího, než se obklopovat takto inspirativními lidmi nejen v práci, ale i v osobním životě. Mám práci, která mi naprosto vyhovuje a jsem v tomto ohledu nejšťastnější, co jsem kdy byl.