Klára Dedková Po absolvování Vyšší odborné školy publicistiky pracovala Anna Černá Bábovská jako televizní redaktorka a nyní ji na obrazovkách TV Nova můžete vidět, jak moderuje předpověď počasí. Práce rosničky vždy vyvolává nejen řadu otázek, ale i obdiv, a tak nám v rozhovoru například prozradila, jak se k vysněné práci dostala nebo jaký trapas zažila v živém vysílání.
Jak začíná tvůj běžný pracovní den?
Především odkládáním budíků, které posouvám po sedmi minutách až o půl hodiny, s čímž však v rámci organizace dne už tak nějak počítám. Je to vtipné, ale hned poté, co konečně otevřu oči a podívám se na mobil, kontroluji aktuální počasí. Radary, družice a říkám si, jo, tak to vyšlo. Pokračuji ledovou sprchou, která mě probere stejně jako hrnek kávy, a začíná má pravidelná domácí příprava na vysílání. Během ní si musím nachystat text i podklady pro grafiku, která je během vysílání za mnou.
Znamená to tedy, že sama z odborných zdrojů sestavuješ obsah Počasí?
Na rozdíl od kolegů v České televizi, my meteorology být nemusíme, ale spolupracujeme s nimi a každý týden se v této oblasti vzděláváme s odborníky. Na základě přípravy od meteorologů si nachystám například ikony oblačnosti, jaké teploty budou v jednotlivých krajích a dám dohromady tabulku potřebnou pro grafiky. Také si připravím text, který při vysílání říkám a během dne se ho musím naučit.
Jak ses k práci rosničky vůbec dostala? Pamatuji si, že stát se jí, bylo tvým snem od prváku na škole.
Přesně jak říkáš, moc dobře jsem věděla, že je to práce, která by mě bavila. Samotná média mě přitahovala už od malička, což byl i důvod, proč jsem je šla studovat. Cesta k moderátorce předpovědi počasí mi trvala celkem čtyři roky a začala brigádou na recepci v televizi Nova. Možná je to ale i tím, že jsem si v té době nevěřila. Říkám tomu, že jsem tam šla na pozorovačku, abych zjistila, jak se k takové práci vůbec dostat. Nejdřív jsem absolvovala stáž ve Snídani s Novou, Televizních novinách, a nakonec jsem pracovala v lifestylovém pořadu Život ve hvězdách. Tam jsem strávila dva roky, když se uvolnilo místo moderátorky počasí.
A když se uvolnilo, přihlásila ses na konkurz a vyhrála ho?
Vedení si vytipovalo celkem tři adeptky na tuto pozici, mezi kterými jsem byla možná i z toho důvodu, že moji nadřízení věděli, že bych se rosničkou jednou chtěla stát. Vlastně to je asi to nejdůležitější na celém příběhu, proč jsem svou vysněnou práci dostala. Konečně jsem se totiž nestyděla a nebála se říct nahlas, co bych jednou opravdu chtěla dělat. A hlavně jsem to konečně řekla na správném místě, ne pouze doma mamince a babičce.
Jaký je podle tebe hlavní rozdíl v práci moderátorky a například redaktorky zpravodajství?
Práce redaktorky je rozhodně těžší. Jako redaktorka totiž musíš každý den přijít s novým nápadem, který zpracuješ. Musíš být neustále ve střehu a vnímat okolí. Snažit se najít téma, a to kdekoliv. Nejlépe však tam, kde by ho jiní nehledali. Když se zadaří, teprve to začíná. Domluvit lidi, zorganizovat, kde a v kolik se jaký rozhovor natočí, vše ověřit, poté reportáž napsat, sestříhat a modlit se, že jsi v tom stresu na nic nezapomněla. To vše za jeden jediný den. Je to ale jedno velké dobrodružství, které vás zavede na jedinečná místa, kde se potkáte se zajímavými lidmi.
Práci moderátorky vnímám tak trochu za odměnu. Každý den jste na stejném místě, což vám sice dává příjemnou jistotu, ale na druhou stranu jste ochuzeni o všechny tyto zážitky. Ale úskalí živého vysílání přináší každý den taky značnou porci vtipných, někdy až neuvěřitelných momentů.
Jaká je tvoje nejvtipnější pracovní příhoda?
Vzhledem k tomu, že mám třikrát denně živý vstup, tak tu o nástrahy opravdu není nouze. Vzpomínám si třeba na jedno vysílání, kdy na mě volá kameraman, ať počkám. Během každého vysílání mám ale v uchu sluchátko a žádné pokyny z režie, ať počkám, jsem neměla. A režisér je jako maminka, vždy se musí poslouchat. Nebudu lhát, kameraman mě dost rozhodil, ale já i přesto jela dál.
Po vysílání jsem zjistila, že půlka mého „vystoupení“ nebyla odvysílána. Proto kameraman zavolal počkej, protože to samozřejmě viděl v televizi, kterou měl vedle sebe. Z nějakého záhadného důvodu totiž začal následující pořad dřív a já jsem se v něm v půlce relace najednou objevila. Konkrétně šlo o show Survivor a musím říct, že to tak trošku hra o přežití vlastně byla.
Co je na tvé práci nejhorší a co naopak nejlepší?
Jako někdo, kdo miluje kosmetiku a módu, si každý den užívám práci maskérek a kostymérek. Není úžasné, že je součástí mé pracovní povinnosti strávit každý den nějaký čas ve vizážistickém křesle? A následně pak řešit, jaké boty si obuji, jestli se k outfitu hodí více tyto šperky, nebo jiné. (smích) Ne, vážně, určitě musím zmínit ten pocit, když skončí živé vysílání a z těla spadne veškerý stres a napětí. To je teprve adrenalin. A co je naopak nejhorší? Když stojíte ve frontě na oběd a asi desetkrát za sebou slyšíte otázku: „Tak co? Jak bude o víkendu?“
Zmínila jsi make-up a oblečení. Můžeš mluvit do jejich výběru?
Každý den si můžu říct, jestli chci rovné, nebo vlnité vlasy, pěšinku doleva, doprava, nebo uprostřed, ale tím mé možnosti ovlivnit práci vizážistek končí. Do oblečení pochopitelně také můžu mluvit s jistou mírou, protože není nic horšího, než když se prostě necítíte. Kostymérky ale vědí, co se mi líbí, a co ne, co mi bude slušet, a co naopak ne. Ráda si proto nechám poradit. Je zvláštní, že když mám šaty, které jsou za mě úplně super, jak barva, tak střih, nesklidí kolikrát takový úspěch jako šaty, které bych klidně ze svého pracovního šatníku vyřadila.
Jaké předpoklady by podle tebe měla televizní moderátorka mít? Stačí být hezká?
Myslím si, že tahle doba už je dávno pryč, navíc ideál krásy má každý jiný a je to velmi subjektivní záležitost. Podle mě to musí být komplexní balíček dovedností. Musí to být někdo, kdo umí pracovat pod stresem, nepodlomí se mu kolena před kamerou a zvládne mluvit. Vyzkoušejte si schválně moje časté rozmlouvací cvičení v podobě jazykolamu: „Hlavní roli lorda Raula hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.“ Na všem se dá totiž pracovat, pokud to řeknete každý den desetkrát, za chvíli to půjde samo. Já osobně vnímám také jako velmi důležité projít si praxí reportérky. Díky tomu totiž člověk získá pokoru a víc si váží toho, co má.
Vidíš se ve stejném oboru i za 10 let?
Vidím. Možná to zní jako klišé, ale práce mě baví, naplňuje, přináší mi radost a myslím, že mě to jen tak nepřejde.
