Natalie Kotrlová Občas se nad drinkem potkáváme s holkami, které dělají *práci snů*. Pomáhají se stylingem v časácích, dělají produkci, obsah, fotí. Zkrátka jsou nějakou měrou součástí módního nebo časákového světa u nás. Jenže každá naše konverzace nad skleničkou vína (někdy i čaje, samozřejmě) končí stejně – rozhořčením, že za práci, kterou dělají dobře a svědomitě, mají nula nula nic. Nebo, lépe řečeno, odměnu, která vám někdy nezaplatí ani zálohy na plyn. Auva!
Když jste mladí a bez zkušeností, očekává se, že budete „pracovat” nejlépe zadarmo. Za kontakty, příležitost. Což o to, to je skvělý a někdy vás právě tenhle job může dostat daleko výš! Sama vím, o čem mluvím a za zkušenosti a kontakty jsem byla neskutečně vděčná.
Ale – kde je ten bod, kdy už si za svůj čas a úsilí zasloužíte opravdovou výplatu? Kdy si už nemůžete dovolit dělat věci za tisícovku a dobrý pocit? Za vstup na událost roku, možnost podívat se do backstage, setkat se s osobností nebo za barter? Odnést si něco z focení je super, ale ruku na srdce, nájem si krémy ani lajky na Instagramu nezaplatíte.
Být zticha a šoupat nohama
Nedávno jsem se na tohle téma bavila s kamarádkou, která spravuje sociální sítě velkému klientovi z oblasti módy. Instagramové algoritmy ji díky častému postování musí milovat, ale klient má stále větší a větší požadavky. A odměna? Stále stejná.
„Vždyť to je jeden post navíc, to máš hned!” – oblíbená věta, ze které se nám tvůrcům vaří krev v žilách. V horším případě věta pokračuje ve smyslu: „Za tuhle práci máš být přece ráda!” A nebo – jingly prosím – jsme kamarádi a přece za to nebudeš chtít moc peněz!
Můžeme si za to sami?
Možná je problém v průbojnosti a málo ostrých loktech. V úsměvu a milé tvářičce. Nebo v lidech na opačné straně, kteří zapomněli, že kdysi byli ve stejné pozici. Největším zádrhelem je ale i to, že tyhle holky svou práci milují a chtějí ji dělat, proto nakonec vždy přistoupí na horší podmínky a bojí se říct si o víc.
Pamatujete na „Miliony holek, které by pro tuhle práci vraždily”? To je přesně ono. Za nimi stojí řada dalších a ony si to dobře uvědomují. Takzvaná *never ending story*.
Zkušenosti jsou skvělé a na kontaktech tahle branže stojí. Jen by bylo fajn, aby to bylo celé trošku vyváženější. Aby ty nadšené holky nepracovaly za almužnu, a nedávaly tak stejný vzor svým nástupkyním. Pojďme se nad tím alespoň zamyslet…
PS: Jestli vymyslíte, jak tohle řešit, dejte nám vědět.
Poznámka pod čarou: Tenhle text nemá být plačtivým výkřikem do tmy, jen myšlenkovým pochodem ze zákulisí. Listem v deníku mladých a začínajících holek a kluků, které určitě někdy napadlo to stejné. Držíme vám palce!
