Kateřina Chalupová Mezinárodně nejuznávanější umělec v oblasti skleněné plastiky Rony Plesl vystavuje na světové výstavě Biennale Arte 2022. Světu představuje instalaci Stromy rostou z nebe, která byla vytvořena speciální technologií, jež nemá ve světě obdoby. Co pro něj znamená vystavovat na jedné z neprestižnějších světových výstav? Jakým způsobem díla vznikají a co podle něj nesmí chybět žádnému umělci?
Co pro vás osobně a potažmo i pracovně znamená prezentace na Bienále?
Mým snem je srovnávat se s tím nejlepším, co vzniká ve světě. Jsem velkým propagátorem toho, aby se umělec neomezoval jen na prezentaci v konkrétním místě nebo oboru. Naopak si myslím, že vystavovat nejen v českém prostředí a v galeriích orientovaných na sklo je výzva. Zároveň je velkou otázkou, zda vůbec obstojím. Je to můj sen, který mě může vyšvihnout ale i srazit.
Na mezinárodní přehlídce výtvarného umění jste představil instalaci Stromy rostou z nebe, kterou deník Financial Times zařadil do výběru nejlepších expozic. Na rozdíl od vašich předchozích děl jste na její výrobu vyžil úplně novou technologii tavení skla. V čem je přelomová?
Sklář Jiří Šín za mnou před třemi lety přišel s tím, že vytvořil novou technologii tavení skla, která umožňuje vznik komplikovaných skleněných objektů. Sklo už tedy není jen v jedné rovině, ale je 3D objektem. Postup spočívá v odlévání skla, jako by to byl bronz. Je to obrovská revoluce, která lidem ještě nedochází. Dává umělci naprostou svobodu v tvůrčím procesu, který může začít u modelů z papíru nebo u předmětů nalezených v přírodě. Tuto revoluční technologii chceme nabídnout i světovým výtvarníkům. Aktuálně jednám například s čínským umělcem s Aj Wej-wejem.
S Jiřím Šínem ale nespolupracujete poprvé, velký úspěch jste zaznamenali i v roce 2019, kdy jste v londýnském muzeu Victoria & Albert vystavoval instalaci Sacred Geometry. Velké 350 kilogramové skleněné bloky vznikaly procesem tavení žhavé plastiky, což byla taky přelomová technika. Takže jste vlastně takoví průkopníci ve sklářském designu…
Londýnem to vlastně všechno začalo. Nepovažuju se za průkopníka, spíš vždy hledám nové cesty. Průkopníkem je spíše Jirka, já jsem ten, který se nebojí tyto novinky použít a dostat je dále do světa. Řekl bych, že rád riskuju a jdu do nových, neozkoušených věcí. A myslím, že v tomto směru jsem umělcem dobrodruhem.
Takže byste řekl, že posouvání hranic nějakým způsobem definuje vaši tvorbu?
Téměř každý materiál – a sklo speciálně – má nějaké omezení, a to řemeslné i technologické. A umělci jsou často ti, kteří provokují řemeslníky s tím, aby šli dál a bořili hranice. Chci neustále vytvářet větší a složitější věci a hledám na to partnery. Já bych vlastně bez těchto klíčových řemeslníků nic neodkázal, je to i jejich velká zásluha a jsem vděčný za to, že máme v Česku opravdové profesionály.
Je Česká republika taková malá sklářská velmoc?
Nejsme velmocí, co se týká velikosti, ale jsme velcí naší kreativitou a profesionálními, zručnými řemeslníky. Naše malé dílny i studia jsou skvělé. Jsme mistři zejména v broušeném a taveném sklu i v technologii sklářské tvorby.
Plánujete se po Bienále i nadále věnovat spolupracím se sklářskými firmami (Rückl, Moser a další), nebo se budete soustředit na volnou tvorbu?
Už se chci čistě zaměřit na volné umění. Design opouštím a nechávám si jen zajímavé zakázky, které mě něčím lákají. Design mě léta bavil a vlastně stále baví, ale volné umění poskytuje daleko větší možnosti. Design je vždy omezený tím, že musí být komerční, kdežto volné umění by se prvoplánově prodávat nemělo. Volná tvorba mě láká z toho důvodu, že se můžu lépe seberealizovat.
Ve svých dílech odrážíte sakrální tematiku a instalace Stromy rostou z nebe nejsou výjimkou. Co vás k tomu přivedlo?
Sakrální z toho důvodu, že mě vlastně víra v božskou sílu vždy provázela. Zároveň však cítím obrovskou pozemskost. Neřekl bych tedy úplně příroda, ale je to spíše o propojení duše a těla. O tom, jak se člověk lopotí a má své přízemní touhy, co se třeba erotiky nebo hamižnosti týká, ale zároveň cítí něco velkého nad sebou. A vlastně to napětí mezi duchovnem a světem pohanským je to, co mou tvorbu provází.
Byla pro vás vždy typická svoboda a volnost v tom smyslu, že si můžete v podstatě dělat, co chcete?
Ano, jsem volnomyšlenkář a k designu jsem se dostal spíše náhodou. Začal mě bavit, protože se s designovou tvorbou pojí komunikace se zajímavými lidmi a je více extrovertní v porovnání s volnou, spíše introvertní tvorbou. V té se zase snažím posouvat hranice a překračovat nemožné.
Co se snažíte překročit nyní?
V rovině umělecké, kdy nejde o žádnou ambici, strašně toužím udělat věci, které jsou erotické a nejsou sprosté. Vše je o citu a o tom, jak to vnímáme svým nitrem. Hranice a napětí jsou hodně individuální. A tímto se řídím například i v rámci příprav výstavy v Sovových mlýnech, která proběhne v příštím roce.
Četla jsem, že jste fanoušek filmů a zvlášť dokumentů. Hledáte v nich také inspiraci pro svou tvorbu?
Baví mě opravdové lidské příběhy a filmy, které jsou zdlouhavé, nic se tam neděje a lidé si jen povídají. Z pozorování a přemýšlením nad životy těch lidí mě napadají sochy. Malé a zranitelné chci v podstatě dělat obrovské. Když například vytvořím 40kilogramovou křišťálovou růži a usadím ji na židli, najednou z toho může vyzařovat příběh. Někomu se vybaví babička, která si pokládala květiny na parapet, nebo svatební kytice ze starých rodinných fotografií… Těch příběhů je opravdu hodně. Najednou je v obyčejné květině mnohem větší příběh než to, čím je ve své podstatě ona sama. Úkolem umělce je, aby to dokázal ztvárnit.
Které dílo bylo pro vás osobně vaším největším úspěchem?
Nejvíce a rád vzpomínám na ta díla, která byla vůbec nejnáročnější, byla mou největší výzvou a pak se nesmírně povedla. Rád vzpomínám na výstavu šperků značky Cartier na Pražském hradě. Byl jsem architektem výstavy, navrhl jsem křehkou instalaci, kdy se vitríny vynořovaly z přítmí jako les tajemných stél. Pro mě je to krásná vzpomínka v tom smyslu, že jsem je nezklamal. Benátky jsou pro mě to stejné. Je to najednou velká zodpovědnost, výstavu vidí opravdu celý svět.
Chtěl jste být vždycky slavným umělcem?
Studoval jsem sochařství a po revoluci začal být masivní zájem o design. A tak jsem se po škole rozhodl, že se mu budu věnovat. Ve volné tvorbě jsem ale pokračoval i nadále a snažil jsem se vytvářet sochy. Design byla potřeba doby, která mě posunula. Dokonce jsem dostal šanci pracovat čtyři roky v Itálii. Tam jsem si uvědomil, že i design má svou hodnotu. Obecně mě pobyt v Itálii velmi ovlivnil, a to nejen po stránce pracovních zkušeností. Do budoucna se tam plánuju přestěhovat. Chci si v Itálii koupit dům a žít tam na stálo nebo alespoň polovinu roku. A to je mým snem, na kterém momentálně pracuju.
Co ve své práci spatřujete za stěžejní vlastnost?
Zarputilost. Pracovitost nestačí a je mnohdy ubíjející. Zarputilost vypadá tak, že člověk pracuje, ale vše dokáže zničit, protože není se svým výsledkem spokojený. A o tom to je. Nespokojit se jen tak s něčím a neustoupit od svého snu. Vždy jsem si vytyčil cíle, které lidem přišly směšné a měli mnohdy pravdu, ale já jsem za tím šel a většina z nich se mi díky mé zarputilosti opravdu povedla.
Jak těžké bylo vyrovnat se s přístupem okolí?
Nikdy není jednoduché vyrovnat se s nepřejícností. Člověka to mrzí, ale je to čím dál lepší, když si věří. Klid přichází s určitým sebevědomím. Dříve jsem také o některých myšlenkách pochyboval. Teď už tolik ne. Díky sociálním médiím a obecně globálnímu světu je na všechny velký tlak. To, co vnímám jako hrozbu, je spokojení s „instagramovým uměním“. Umění ztrácí zápal, svobodu, je omezené na líbivost a spousta věcí vzniká pouze proto, aby se vyfotila nebo byla součástí kompozice. Nevznikají z myšlenkového zápasu, a to je ten problém.
Co byste jako profesor a vedoucí ateliéru skla poradil budoucím designérům?
Každý jsme jiný a nedá se všeobecně radit. Ale poradil bych, aby nikdy neuhnuli z cesty. Člověk může pět let dělat v kavárně, pracovat na Novém Zélandu, ale nikdy by neměl přestat tvořit a pracovat na tom, co ho baví. Jeho chvíle přijde.
