Anna Basiková Terapeutka Aneta Lauterbachová alias Terapeutka online má 14letou praxi, absolvovala přes tisícovku rozhovorů s více než stovkou klientů. Svěřují se jí s tím, co by možná nikomu jinému neřekli. Ale jak to funguje opačně? Chodí terapeuti taky na terapii? A vědí vždycky, co mají klientovi říkat?
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Mám vlastní terapeutickou praxi (terapeutkaonline.cz) a jsem OSVČ, takže každý můj den je jiný, což mě baví. Někdy mám klienty ráno a pak už žádný plán, jindy naopak celý den volno a pak několik večerních setkání. Snažím se časově přizpůsobit, jak to klientům vyhovuje, protože je vážně důležité, aby člověk nespěchal ani na setkání, ani po něm někam dál. Navíc s asi polovinou klientů si voláme z různých míst po světě, což se také do času setkání kolikrát promítne.
Jaké má takový režim výhody?
Nabízí mi to velkou variabilitu, jak si dny můžu plánovat, a zároveň výzvu, jak pracovat s vlastní energií, když celý den „čekám“ na setkání, která mám někdy i později večer. Uvědomuji si, jak obrovská je to svoboda, že si svůj čas můžu plánovat takto variabilně. Mimo setkání s klienty se tak můžu věnovat i svojí firmě (odpoveduvnitr.cz), ve které s další terapeutkou (a zároveň nejlepší kamarádkou) tvoříme jiné formy terapie – online terapeutické programy a deníky. Zhruba jeden víkend v měsíci také učím – lektoruji budoucí krizové interventy, což mě strašně moc baví.
A co vás baví na terapii nejvíc?
Ten moment, který je v terapii opravdu častý – že věci, které se na první pohled nějak zdají a daly by se snadno odsoudit, jsou ve skutečnosti úplně jinak. Díky důvěře mi klienti odhalují svoje nejhorší myšlenky a svoje největší provinění a chyby, a já tak mám možnost pochopit, co je za tím – že v drtivé většině jde o snahu udělat v rámci možností to nejlepší, že jde o projev zoufalství, nikoli zlé vůle, a že to vlastně celé dává smysl. To je pro klienty obrovsky úlevný moment a i mě samozřejmě tahle vlna úlevy dobíjí. A to, že mám čest být u toho, mi pomáhá věřit, že v lidech je primárně dobro, jen jsou k němu potřeba mít podmínky a věřit si.
Proč jste se terapii začala věnovat profesionálně?
Co si pamatuji, tak mě vždycky bavila spletitost lidských příběhů. Jako náctiletá jsem spíš chtěla psát scénáře a hrát, ale když jsem se na umělecké obory nedostala, přišla otázka: co jiného místo toho? A terapie mě lákala právě tím, že během několika minut se s lidmi dostanete do hloubky. Žádné výhybky nebo small talk. Pokud chcete být konečně někde opravdový a takový, jaký jste, tady to jde. To mi přijde mocné a magické. A u každého setkání znovu a znovu pociťuji pokoru a zodpovědnost, která mi z toho zároveň vyplývá.
Nosíte si práci domů?
Určitě někdy ano. Sice terapii už dělám poměrně dlouho a po 13 letech práce na krizových linkách, kdy jsem kolikrát mluvila s klienty v těch nejvíc drásajících chvílích, mě jen tak něco nerozhodí, nicméně i tak to nelze zcela oddělit. Součástí terapeutického přístupu, který praktikuji, je terapeutova osobnost – na setkání sice přichází jako někdo vzdělaný, zkušený a stabilní, ale v terapeutickém procesu používá i své srdce, svůj cit, svou opravdovost. Někdy si tak na klienty vzpomenu, většinou čistě proto, že s nimi cítím, a vím, že teď třeba prochází něčím těžkým. V myšlenkách jim tak třeba pošlu sílu.
Kdybyste to měla nějak shrnout, co je na této práci nejlepší?
Že dělám něco, co má hluboký smysl. I do vlastního života mi to přináší obrovskou pokoru, zkušenosti a barvitost. To, že mám tu krásnou možnost tak trochu lidem nahlédnout do duše, mi neustále připomíná, jaký respekt si každá lidská bytost zasluhuje. I když jsem v osobním životě někdy temperamentní a občas mě něco rozčílí, stejně se vždycky si říkám, kdo ví, co má ten druhý za příběh, že ho to nutí chovat se zrovna takhle…
A co naopak nejhorší?
Ta obrovská zodpovědnost, kterou terapeut zároveň má i nemá. Na jednu stranu totiž jsme opravdu zodpovědný hlavně každý sám za sebe. Určitě mi nepřísluší klientům brát jejich zodpovědnost, kompetence a cokoliv řešit za ně, to by bylo v terapeutickém procesu doslova kontraproduktivní. Mým úkolem je spíš jim pomoci znovu najít v sobě jejich vlastní sílu a své vlastní kreativní možnosti – to je podpoří natolik, že pak už terapii v životě nepotřebují, protože vědí, že mají sami sebe a můžou se na sebe spolehnout, i když to třeba bude těžké. Zároveň si ale uvědomuji tu zranitelnost, se kterou každý člověk do terapie přichází, a obrovskou důvěru, kterou mi vyjádří, když mi odkryjí to nejbolavější.
Předpokládám, že musíte sami absolvovat nějaká sezení v rámci povinného výcviku. Ale chodí terapeuti na terapii i ve vlastním zájmu?
Ano, ve většině terapeutických výcviků tato povinnost je, a do budoucna by se toto mělo i sjednotit, protože uvědomění sama sebe je pro terapeuta opravdu důležité – znát to, o co se můžu v sobě opřít, když je to těžké, a zároveň poznat svoje limity a umět s nimi pracovat, protože každý nějaké máme. Já mám třeba supervizorku, s níž řeším ty protichůdné nároky na sebe, o nichž jsem mluvila před chvílí. Pro mě jako terapeuta je strašlivě těžké to vyvážit.
Proč je to potřeba?
Klienti často přináší témata, která třeba sami řešíme, nebo nám minimálně brnkají na struny v nás – svým příběhem nebo třeba i tím, jak se k nám chovají. Bylo by nefér vůči nim, kdybychom se proto o sebe nestarali. Terapeut taky často během sezení cítí nějaké pocity, má nějaké asociace a představy – například cítím vztek, únavu, nebo mám silné nutkání něco udělat či říct… Čím víc má terapeut rozvinutou sebereflexi a zpracované svoje vlastní témata, tím snáz je schopen odlišit – cítím únavu, protože jsem přesně z tohoto unavená já sama ve svém životě, anebo je to únava klienta, kterou si on sám ani neuvědomuje, protože na to není prostor, anebo nám něco ve společném setkání nefunguje a je potřeba to změnit? A samozřejmě i terapeuti prochází v životě těžkostmi a novými výzvami. Řekla bych, že je naší povinností být v rámci možností na setkání s klientem co nejvíc v pohodě, a nebýt na svoje problémy sám, tak k pracovní přípravě určitě patří.
Můžeme říct, že terapeuti nastavují klientům zrcadlo. Ale platí to i opačně? Nastavují klienti zrcadlo terapeutům?
Určitě ano a myslím, že vůbec není od věci, když mě takový moment jednou za čas i posadí na zadek. Někdy skrze to, co klient říká o sobě, víc chápu sama sebe, někdy klient zažívá nebo zvládne to, co bych si třeba taky sama strašně moc přála, někdy prožívá to nejhorší, z čeho mám strach, a někdy ve mně vyvolá reakci, kterou jsem sama překvapená a odhalí tak i to, o čem jsem třeba neměla ani ponětí. Věřím, že je v pořádku, že se to jednou za čas stane, protože je to znak toho, že je terapeut taky člověk a přináší tak do terapie lidskost. Zároveň je ale opravdu důležité to uhlídat tak, aby se to nedotklo klienta, jestliže to s ním nesouvisí. Pomáhá mi v tom supervize a to, že mám úžasné kamarádky, které až na jednu jsou všechny terapeutky, a mám tak v nich opravdu podporu.
Víte vždy, co máte klientovi během sezení odpovídat?
Určitě ne, a to je pak zajímavé. V přístupu, který praktikuji (PCA) jde o to, aby se klient v podstatě znovu napojil sám na sebe – na svůj vnitřní proud myšlenek a pocitů, a skrze ten se v sobě učí orientovat, rozhodovat a řešit problémy. Ideálně proto setkání probíhá tak, že s klientem jdu k tomu, co on sám cítí, jak přemýšlí, co považuje za správné. Když se to daří, hovor má flow a tam pak nevadí, když mlčím, když není co říct nebo má něco vyznít, nebo třeba i přiznám, že teď vlastně ani nevím, co dál říct – tyhle momenty můžou být klienta stejně důležité jako ty chvíle, kdy řeknu nějakou „perlu“. Někdy je to ale zásek a mě to donutí pořádně se zamyslet, co se to tu děje, a jakým směrem dál to pro klienta bude nejužitečnější. Často taky hledám slova, jak popsat něco tak abstraktního a individuálního, jako je terapie.
Když cizím lidem řeknete, čím se živíte, bojí se, že je budete hned analyzovat?
Občas tak reagují, protože mají takovou představu z filmů a seriálů. Přitom první věc, kterou jsme se na psychologii v prváku učili, bylo dát si pozor na své domněnky, ideálně si je nevytvářet. A pokud je máme, tak je důsledně ověřovat. Vzděláním a zkušenostmi samozřejmě asi trošku víc chápu, proč někdy lidé něco dělají a říkají, nicméně zároveň mi setkání v terapii vždycky připomenou, že věci vážně často nejsou tak jednoduché, jak se zvenčí zdají.
Takže se snažíte příliš neanalyzovat?
Určitě mě zajímá, kdo lidé jsou. Někdy si to ani neuvědomím a už se bavíme o jejich pocitech ohledně něčeho citlivého, o čem by si asi běžně při prvním setkání nepovídali. Partner mi někdy říká, abych se trošku krotila. Přijde mi ale, že někteří se mnou vycítí, že jsem otevřená a zvyklá bavit se o ledasčem, a ocení, že můžou být chvíli takoví, jací jsou. Určitě mi ale nepřipadá, že bych někoho uváděla do úzkých. Jsem ale takový podivín, baví mě bavit se o pocitech a kladu někdy zvláštní otázky, jak jsem zvyklá jít do hloubky. Někdo to má rád, ale samozřejmě pro spoustu lidí je to pořád ještě neobvyklé a divné.
Měli by lidé chodit na terapii i v případě, že mají pocit, že jim nic není? Zkrátka preventivně?
Jsem za tuhle otázku strašně ráda. Do terapie totiž většina lidí jde až v moment, kdy je to akutní. Což je určitě správně a v metastudiích je potvrzeno, že psychoterapie má opravdu obrovský potenciál pomoci. Nicméně pak je to právě o tom akutním, ne o tom, co je za tím – to dlouhodobé, co si životem neseme, například hluboká nejistota o sobě.
Preventivní terapie je tedy důležitá?
Ano. Je totiž časté, že jak se nám v tom problému, se kterým jsme přišli, uleví, tak pak samozřejmě motivace pokračovat dál klesá, zcela pochopitelně taky k investici jak finanční, tak i časové a emoční. S klienty, kteří přišli proto, že se chtěli rozvíjet, něco je tlačilo a nebo se o sebe chtěli jen hezky postarat (z podobných důvodů jako dojít si třeba na příjemnou masáž), a s klienty, kteří zůstali, i když už překonali to nejtěžší, zažívám největší posuny. Tam je potenciál opravdu změnit svůj život a získat skutečnou životní stabilitu. Mám ale před těmito klienty obrovský respekt, protože investovat tímhle způsobem do sebe považuju sice za nejlepší investici, ale je ve společnosti málo ukazovaná a oceňovaná.
[…] Přečtěte si rozhovor V práci s terapeutkou! […]
[…] Zajímá vás víc o práci terapeutky? Přečtěte si rozhovor […]