Emma Tomanová Začínala jako fotografka, pak se ale rozhodla vsadit na divokou kartu a převrátit svůj život vzhůru nohama. Začínající módní návrhářka Anna-Marie Křížová letos na jaře odhalila značku AMK_definition a vydala se do světa, který ji vždycky lákal. Do světa výstředních sak, nevšedních střihů a nadčasových módních kousků, které můžete obléknout do práce, na kafe nebo třeba na předávání cen.
Aničko, jak ses dostala od fotky k módnímu návrhářství?
Úplným omylem. Mám vystudovanou fotku, takže jsem dělala na svých zakázkách a k tomu jsem dělala pro Českou tiskovou kancelář jako fotoeditor. Tudíž jsem pracovala od nevidím do nevidím, a zjistila jsem, že nejsem člověk do kanclu. Tou dobou, přibližně před rokem, jsem začínala cestovat sama a měla jsem v plánu letět do Dublinu. Jenže jsem byla tak přepracovaná, že jsem lehla v horečkách se zánětem průdušek. Vzala jsem si nemocenskou na devět dní a řekla jsem si, že ten čas musím nějak efektivně využít.
Jak jsi se zabavila?
Vzala jsem staré sako, které jsem měla doma, lehla jsem si s ním do postele a v ruce jsem ho začala předělávat. Věnovala jsem mu pět dní a přibližně tak milion filmů a dodnes je to snad nejvíc vymazlené sako, které jsem kdy udělala. A tam to vlastně všechno začalo.
To byl ten moment, kdy ses rozhodla pro změnu?
Vždycky jsem tíhla k předělávání starších kousků oblečení, a tehdy mi došlo, že mě to baví. Začínala jsem být vyhořelá z práce a když jsem večer přišla domů, vzala jsem do ruky další sako a začala šít. Strašně mi pomáhalo dělat rukama, trošku vypnout a odpojit se od kancelářské práce. Pak jsem se rozhodla, že skončím, budu měsíc cestovat a uvidím, co dál. A tak jsem před odjezdem do zahraničí vyhodila na sociální sítě všechny kousky, které jsem do té doby ušila, a dala jsem tomu oficialitu.
Věnuješ se stále fotce, nebo je teď hlavní prioritou tvoje módní značka?
Věnuju, ale už jen minimálně. V poslední době jsem byla přehlcená vizuálem, ale fotku stále miluju. Ráda fotím pro umělce nebo produktové fotky, dělala jsem třeba pro Vasky, a u té reklamní a produktové fotky bych ráda zůstala. Ale zjistila jsem, že mě na tom návrhářství baví právě to, že se můžu zavřít doma v pokoji, šít a nic neřešit, což samozřejmě u focení takhle nefunguje. Dělám si svůj fotodeník a roční časosběr autoportrétů a vybíjím si lásku k fotce i tím, že si fotím vlastní kousky. Myslím si, že by člověk měl fotit to, co mu je nejbližší, a mně jsem nejbližší já sama. Ráda dělám věci, které mě nestresujou a já sama sebe nestresuju, haha.
Co je pro tvůj styl tvorby typické?
Myslím, že to hodně vychází ze mě, z mého charakteru. Vždycky je důležité, aby tvorba byla spojená s jejím autorem, aby to prezentovalo, co ten člověk dělá a jaký je. Já jsem dost šílená, ujetá, je mě všude dost, jsem bezprostřední, a to se propisuje i do mých kousků. Přirozenost a upřímnost je podle mě v kreativitě nejdůležitější – lež se blbě věří, a to jak na straně tvůrce, tak na straně spotřebitele. Upřímnost je nejlepší, ačkoli může být občas náročná, a já se ve své tvorbě snažím být upřímná.
Co chceš jakožto autor předat lidem, kteří tvoje kousky nosí?
Chci, aby každý měl svůj special piece, skrz který se do výsledného outfitu propíše jedinečnost a autentičnost toho, kdo ho nosí. To je pro mě nejzásadnější – autentičnost. Mám ráda, když je někdo rozpoznatelný podle určitých rysů, ať už to je hlas, humor nebo třeba vzhled. A přála bych si, aby moje kousky k téhle jedinečnosti napomáhaly, aby se staly něčím signifikantním pro toho, kdo je nosí.
Kde čerpáš inspiraci?
Asi hodně pozorováním lidí. Pozoruju je a přemýšlím, co by mohl být jejich příběh, kam nebo odkud jdou, co se jim děje v životě. Přemýšlím, jak mají sestavený outfit a co ve mně vzbuzuje, jak bych ho třeba případně poskládala já. Taky to mám hodně právě z fotky, jsem zvyklá hltat vizuál, takže přirozeně přemýšlím o čemkoli, co vidím.
Jak jsi na tom po technické stránce – uměla jsi šít už před založením značky, nebo se učíš za pochodu?
Všechno se teprve učím, šicí stroj jsem si koupila až letos, do té doby jsem dělala všechno v ruce. Ani jsem nevěděla, že jsou na stroji dvě nitě. Když mi přišel, tak jsem vytáhla plachtu instrukcí, která s tím přišla, a začala jsem se učit i takové základy jako navlíknout nit. Teď už to mám v ruce, protože šiju každý den, ale začátky byly těžký. Klasika – všechno jde, když se chce.
Kolik času ti zabere vymyslet a vytvořit jeden model?
Někdy mi trvá strašně dlouho, než vůbec přijdu na to, co bych chtěla tvořit, co by mi sedělo. Pak záleží na náročnosti návrhu, na materiálech, s kterými pracuju a na dalších aspektech. Někdy to je den, někdy dva týdny, teď zrovna přicházím zpátky k saku, které jsem rozdělala před rokem, ale tehdy mi to nějak nezapadalo a nechtěla jsem to dělat na sílu. Je to asi jako všechno v kreativitě, musí se tomu dát čas a netlačit na to.
Jak vychází tvorba jednoho kousku finančně?
Připadá mi, že finanční stránka ze začátku není úplně relevantní, jelikož se člověk snaží o něco jiného než o výdělek. Chci dělat věci dostupné, aby se mezi lidi vůbec dostaly, aby se nosily, dělaly radost, zároveň ale člověk logicky chce, aby ho to uživilo. Pořád se na tenhle balanc snažím přijít, ale v současnosti si u mě jeden kousek pořídíte za přibližně tři tisíce.
Je náročné takhle v začátku získat klientelu? Jak na to?
Je to těžké. Myslím si, že je důležité věřit produktu a prezentovat ho tak. Pokud to budu propagovat způsobem, ze kterého bude cítit, že si nejsem jistá, tak klientelu nikdy nezískám. Člověk musí věřit, že dělá dobrou práci. Je to ale samozřejmě těžké, udržet si tenhle přístup, když třeba zjistím, že se moje modely někomu nelíbí. Ale je to normální, nemůžeme se zavděčit každému. Nicméně si myslím, že vlastní nastavení je základ úspěchu.
Kde to publikum zasáhnout?
Tady právě přicházím do rozporu s tím, že jsem ráda zavřená sama doma se strojem a tvořím si a pak to jen hodím na socky. Došlo mi, že musím i ven do světa a začít tvorbu propagovat i tam. Takhle jsem byla letos v létě na Letní filmové škole, pro kterou už několik let v rámci ČTK fotím. Bývá tam charitativní stánek, tak jsem se zeptala, jestli bych tam nemohla vystavit své věci. Byla jsem z toho strašně nervózní, vůbec jsem si netroufala chodit se dívat ke stánku a zjišťovat, jak se to prodává. Bála jsem se, že se to nebude nikomu líbit a že moje kousky nikdo nebude chtít. Ze sedmi sak, které jsem tam vzala, se prodalo šest. A to byl pro mě wake up call, že musím cílit i na markety a že musím lidem poskytnout tu živou zkušenost.
Tím se i dostáváme k tomu, jak svoji značku zviditelňuješ?
Nejvíc přes socky. Já primárně funguju na Instagramu , mám i svůj web, který funguje spíš jako portfolio. A zjistila jsem, že i markety a pop upy jsou důležité a chtěla bych je víc využívat. Ale jak už jsem říkala, začátky jsou v tomhle náročné, a tím spíš, když si všechno dělám sama.
Tvoříš často kousky na zakázku?
V tuhle chvíli spíš tvořím sama, ale ano, lidé si u mě můžou objednat kousky na zakázku. Mám teď rozdělaných několik zakázek, třeba pro saxofonistku Kateřinu Janečkovou nebo pro kadeřníka Honzu Balcaříka na předávání cen, s ním dáváme dohromady i celý outfit.
Takže i pomáháš se stylingem?
Většinou pomáhám se stylingem, když dělám custom piece na určitou akci, to jsem pak ráda, když dáváme společně dohromady i zbytek outfitu. Ale jinak chci, aby si moje kousky každý nosil podle sebe. Chci, aby do toho dal každý svou autentičnost a kus sebe.
Co byl zatím tvůj nejoblíbenější projekt?
Nedávno jsem dělala na studentském filmu Vodník, to bylo super. Tam jsem se mohla vyblbnout, měla jsem kolem sebe dobrý tým lidí, který mi zařídili, co jsem potřebovala, takže moje produkční neschopnost byla nahrazena velkou schopností. Hlavně jsem si uvědomila, jak se to propojuje i s mojí minulostí, kdy jsem si třeba na poslední zvonění dělala kostým Střihorukého Edwarda nebo třeba do tanečních kostým Wednesday. Bylo hezké pozorovat, jak se to všechno propojuje, a byl to pro mě docela srdeční projekt.
Který kousek je tvůj nejoblíbenější?
Asi to první sako. Mám ráda, když mají věci příběh. To sako má moje kamarádka a jsem za to ráda, asi bych ho nedokázala dát jen tak někomu cizímu. Mě na tom ale možná nejvíc baví ta nevědomost. Že jsem vlastně vůbec nevěděla, co se tím odstartovalo. Že jsem měla pařit někde v Dublinu a místo toho jsem v horečkách ležela doma a šila. To vždycky říká můj kamarád – dostat se na dno je vlastně to nejlepší, co se ti může stát, protože se od něj můžeš vždycky odrazit.
Jaké máš teď další plány?
Organizovanost u mě moc neexistuje, přesné plány nemám. V tuhle chvíli chci tvořit a chci z toho mít radost. Je hrozně těžké udržet si práci, která tě baví a která tě bude bavit dlouho, takže teď pracuju na tomhle. Abych v tom zase nevyhořela a aby mi to dělalo radost. Samozřejmě si manifestuju nejrůznější šílenosti, nechci to zakřiknout. Neumím to asi ani definovat, ale mám v hlavě sny, a to je podle mě nejvíc. Takže zatím je můj plán si lásku k řemeslu udržet a pěstovat. A uvidíme, co bude dál.
