Kateřina Chalupová Animátorka, ilustrátorka a digitální výtvarnice Eliška Podzimková se proslavila díky originální technice, kdy spojuje živé akční fotografie a videa s poutavou, ručně kreslenou animací. Co Elišku inspiruje, jak se dostala k velkým spolupracím a jak vnímá sociální sítě?
Eliška Podzimková má na kontě spolupráce například s magazínem Vogue a známým kuchařem Jamiem Oliverem. Ilustrovala také titulní stranu newyorského deníku Metro. Nyní pracuje na seriálu Plešouni pro onkologicky nemocné děti a plánuje novou knihu o Tanzanii.
Výpis uměleckých činností, kterým se věnujete, je opravdu velký. Jak byste se charakterizovala?
Jsem snílek a občas dost volnomyšlenkář, který potřebuje svoji svobodu a zároveň má potřebu něco tvořit. Dát to jednoduše na papír a dál do světa, i když to třeba nikdo nemusí zaregistrovat. Zároveň si myslím, že nejdůležitější je svoboda. Ať už ve vztahu k žití, k místu, kde žijeme…
Promítá se svoboda do vašich děl?
Je to projekt od projektu. Někdy vám do toho někdo kecat musí a někdy to dokonce i chcete, protože víte, že ten člověk má víc zkušeností. Nebo jen potřebujete nasměrovat někam, kde to třeba neznáte. Ve volné tvorbě je to spíš na mně a vlastně se do toho ani nikdo neodváží mluvit. Jediný, koho se ptám na názor a dám na něj, je moje máma a moje přítelkyně. Podle těchto lidí se vlastně řídí můj svět.
Co vás k malování přivedlo?
Asi právě máma, protože je výtvarnice, a dědeček byl vlastně taky umělec. Takže se to tak nějak vleče přes generace. A je vtipné, že všichni děláme více věcí. Nezaměřujeme se jen na jeden směr, materiál… Nevěnujeme se jen ilustracím, ale máme větší záběr. Toulání se mezi sférami a materiály a všemi těmi výtvarnými prvky se u nás tak nějak dědí, aniž bychom to vlastně zamýšleli.
Ve svých dílech pracujete s multimédii a vlastně jste taková digitální průkopnice v rámci výtvarných děl. Vaše obrazy se díky aplikaci rozpohybují a vypráví příběh. Jak vás to napadalo?
Technologie mě baví a vždycky to tak bylo. Teď ve třiceti mám pocit, že už mi to začíná lehce utíkat. Vždycky jsem si říkala, že nechci, abych byla ten „boomer“, který vůbec netuší, jak se co dělá nebo ovládá. Ale je to tak strašně rychlý, že si vůbec nechci představovat, jak to bude vypadat, až mi bude třeba 60. Je to místy děsivé.
Zároveň častokrát myslím třeba na generace mých rodičů nebo i starší, kteří se absolutně nemůžou chytat a musí to pro ně být hrozně stresující. Nicméně se snažím technologie využívat, ale ne jí podléhat.
Co to pro vás znamená v praxi?
Snažím držet krok a využívat ji tam, kde to dává smysl. Tedy v tom směru, kdy vám nové technologie otevírají další možnosti. Vůbec se mi nelíbí, že jsme na té naší krabičce všichni tak trochu závislí. Zároveň si ale nemyslím, že má cenu proti tomu nějak bojovat. Spíše se mi líbí myšlenka, že bychom měli nové technologie naopak využít třeba k něčemu dalšímu, posouvat hranice.
Četla jsem, že jste začínala v New Yorku. Dokonce si vaši ilustraci vybral newyorský deník Metro na titulní stranu nebo jste se podílela na klipu Jamieho Olivera. Jak se mladému umělci dostane takové příležitosti?
Pracovala jsem pro newyorskou filmovou školu v oddělení marketingu. Do jisté míry se mi to povedlo díky sociálním sítím. Instagram pro mě byl taková hlásná trouba na prezentaci, aniž bych pro to musela dělat něco navíc, psát o svých dílech nebo je nabízet nějakému galeristovi. Byla to pro mě vždy taková přívětivější forma prezentace. Teď už to moc neplatí.
V době, kdy jsem byla v New Yorku, tak mi to pomohlo, ale teď sociální média vnímám jinak. Tehdy mi taky hodně pomohl náš evropský humor. Je jiný, nevšední. Zvlášť když je člověk přidrzlý nebo má černý humor, to Američani moc neumí, ale baví je to a je to pro ně něco úplně jiného.
Myslíte si tedy, že vám sociální sítě už nepomáhají do té míry, jako tomu bylo předtím, tedy ve smyslu prezentace vašich děl?
Sítě se mění strašně rychle. Používám nejvíc Instagram, který se třeba za poslední roky proměnil neuvěřitelně. Využívám ho k marketingu, i když je teď přeplněný prodeji skrz spolupráce s influencery a značkami. Nechci nikoho házet do jednoho pytle, ani spolupráce. Sama například spolupracuju se značkou Don Papa. Ale myslím si, že toho všichni máme už plné zuby. Vykukuje to na nás ze všech směrů.
Častokrát si nemyslím, že je nutné, aby třeba restaurace z horní dolní měla vlastní Instagram. Je to prostě spíš o byznysu než o prezentaci toho, co člověk dělá. Na začátku jsem to hodně ocenila, protože v době, kdy jsem začínala, byl jen Facebook a Twitter. Takže když přišel Instagram, byla to skvělá věc na prezentaci fotek, uměleckých děl. Museli jste přemýšlet, jak zaujmout, jaké použít barvy, kompozici. A to se mi líbilo, že za tím byla kreativita. Mělo to podtext, teď už ho nemá.
Co je pro vaši práci stěžejní, bez čeho by to nešlo?
Kromě svobody potřebuju hlavně vjemy. Bez nich nemůžu tvořit. Neskutečně mě baví při cestování přemýšlet, co z toho pak můžu vytvořit. A u toho bych ráda zůstala, alespoň tedy u volné tvorby. To mi přijde fajn, a když už máme tu možnost takto ventilovat cizí svět do našeho a možná lidem díky tomu otevřít oči, je to skvělé. A to, co si z toho každý vezme, je už na něm. Takže čas na vnímání okolí je pro mě velmi důležitý. A nejtěžší je udělat si čas, být sám a dopřát si ten luxus přemýšlet.
Plánujete se v budoucnosti věnovat naplno volné tvorbě?
Ani v jedné sféře bych se necítila dobře a je pro mě nejpříjemnější balanc. Větší komerční věci trvají déle a často se třeba snažím volnou tvorbu s komerční propojit. Takže když děláme seriál Plešouni pro onkologicky nemocné děti, tak hledám partnery, kteří mi budou sedět nejen k projektu, ale i mimo něj. Aby to dávalo smysl obecně.
Zvlášť u Dona Papy jsem si zpočátku nebyla vůbec jistá, a to v tom smyslu, že se jedná o alkohol. Byla mi ale sympatická komunikace, se kterou Don Papa pracuje. Mají spoustu spoluprací s umělci po celém světě a mě ta myšlenka bavila nehledě na to, že mě produkt samotný hodně baví.
Pro značku Don Papa tvoříte dlouhodobě. Obrazů již vzniklo několik, minulý rok jste měla na Letní Letné výstavu Filipínské zvířectvo. Vaše nejnovější dílo – Cukrový ostrov se nyní promítne na tubě této světoznámé značky. Jak se vám podařilo vypravit se s Donem Papou na Filipíny a navázat spolupráci?
Když mě oslovili, tak jsem si vlastně drze řekla o to, že potřebuji vyjet na Filipíny, abych pak mohla něco autentického vytvořit. Potřebuji tu zemi zažít, chci vytvářet díla živá a hravá. Stejně jsem přistupovala i k jiným projektům, jako byl třeba Malý princ. Když máte přímou zkušenost z daného místa, tak to funguje mnohem lépe.
Filipíny jsou zvláštní a dost specifické, nezapřou kolonizaci Američany a patří ke komerčnějším zemím. Každopádně příroda je fakt unikátní, najdete tam druhy zvířat, které jinde na zemi nejsou. Bylo to hodně zajímavé a ostrov Negros, odkud konkrétně Don Papa pochází, není úplně turistické letovisko, takže jsme ho měli téměř pro sebe.
Takže je dílo „Cukrový ostrov“ taková ukázka ještě stále autentické filipínské přírody?
Vlastně ano. Spousta zvířat i rostlin se vyskytuje jen v tomto koutě světa. Panenská příroda, úžasná symbióza lidí a zvířat i místní dominanta – stále činný vulkán Mount Kanlaon, mě uchvátily natolik, že se pro mě staly otevřenou knihou inspirace.
Barevná holubice s krvácejícím srdcem, nártoun, jehož oči svítí daleko ve tmě, vzácný buvol tamarau a plno dalších zde žijících živočichů jinde na světě nepotkáte. Jsem taky moc ráda, že jsem křtem obrazu, který se v průběhu podzimu promítne na tubě Dona Papy, mohla symbolicky odstartovat soutěž pro české umělce Don Papa Art Competition.
Projektů ale máte více. Nyní se věnujete projektu Plešouni, který pomáhá onkologicky nemocným dětem a jejich rodičům. Můžete seriál více představit?
Seriál má za úkol nemocným pacientům skrz aplikaci vysvětlit, co je během léčby čeká a taky je zbavit strachu z dílčích věcí. Kupodivu se ukazuje, že děti nemají strach z rakoviny jako takový, protože tomu nerozumí, neví, co je čeká. Ale bojí se věcí, které neznají, jako je například magnetická rezonance.
A právě pomocí animace se to dá hezky ukázat. Při natáčení kombinujeme reálné záběry s animovanými. Průvodcem jsou nám dva zvídaví caparti – kreslené postavičky kámošů Tobíka a Emy, které s nemocí samy statečně bojují.
Komunikace je v tomto směru hodně důležitá a bohužel mnohdy ze stran nemocnic dost podceňovaná. Spolupracujete při projektu s odborníky?
Je to jeden z našich cílů, kromě faktických věcí. Jsem 14 let po léčbě a za tu dobu se to posunulo hodně. Například moje lékařka Lucie Hrdličková, která mě chvíli léčila, založila před nějakou dobou paliativní tým v Motole a řeší právě komunikaci s pacienty a nastavuje jiné systémy, jak se s dětmi a rodinami bavit. My chceme vytvořit třináct dílů, ve kterých pomůžeme dětem i rodičům lépe pochopit, co je čeká.
Nejen animace, ale samotný obsah konzultujeme s odborníky – lékaři. Jsem taková spojka mezi tvůrci a lékaři. Je to těžké, ale zábavné, sama se učím nové věci. Přestože se tématu jako takovému už věnuje více prostoru, stále si myslím, že to jako společnost vytěsňujeme a nechceme nad tím přemýšlet. I když je medicína už hodně daleko a procento vyléčených je vysoké, stále je to o nastavení hlavy. Prostě tam a ne jinde. A proto je ta osvěta důležitá.
Máte už konkrétní ohlasy?
Jasně, spousta rodin nám píše, že je skvělé, co děláme, a že kdyby tohle měli k dispozici při léčbě, tak by to bylo úplně o něčem jiném. A to nás vždycky nevěřitelně nakopne.
Co je pro vás to hlavní, bez čeho se nejen ve světě umění neobejdete?
Určitě vytrvalost. Mlaďoši mají pocit, že se všechno stane hned. Ale pořád je tam zapotřebí ta dřina, kterou si musíte projít, abyste si vyšlapali cestu k tomu, kam máte namířeno. A zároveň je potřeba si stát za svým vlastním stylem a věřit mu. Přestože je v dnešní době těžké najít si svůj nový styl, není to nemožné.
