Kateřina Chalupová Život doslova ve vzduchu. I takto se dá charakterizovat úděl těch, kteří svůj život zaslíbí akrobacii. Ti novocikrusoví se ale od tradičních liší. Na jevišti se totiž promění ve všestranné umělce, a to třeba v herce i muzikanty. Jaký je život principála jednoho z nejznámějších novocirkusových souborů u nás a jak se od oděvního návrhářství dostal k akrobacii? Seznamte se s principálem Losers Cirque Company Petrem Horníčkem.
Nový cirkus se do Česka dostal díky mezinárodnímu festivalu Letní Letná, který do Prahy již od roku 2004 každoročně přiváží světovou novocirkusovou špičku. Několik premiér na tomto festivalu nového cirkusu festivalu měli i Losers Cirque Company.
„Festival nás vždy hodně podporoval, měli jsme zde dokonce několik premiér. Přestože nyní máme i vlastní divadlo Bravo, tak zde stále hrajeme. Máme krásný, přátelský vztah. Spolupráce je pro nás obrovským plusem a přínosem, ze kterého vlastně vzájemně těžíme a kterého si taky velmi vážíme,“ říká Petr Horníček, který na posledním ročníku společně se svým týmem představil dechberoucí představení pod názvem Grandiózní.
Od bojového umění k akrobacii
Jak se ale od studenta oděvnictví stal principálem Losers Cirque Company? Tvrdí, že ho láska ke sportu a především ke sportovní gymnastice provázela odjakživa. K novému cirkusu ho ale přivedlo čínské bojové umění Wushu. Díky tvrdému tréninku a talentu pak pravidelně jezdil na soutěže do Číny, která je odjakživa považována za kolébku cirkusu.
„V Číně jsem viděl spoustu akrobatů na ulici. Doslova se tam předává umění akrobacie v pokolení, rodiny si toto umění střeží a předávají ho z generace na generaci. Tam jsem se s novým cirkusem setkal úplně poprvé. Viděl jsem typické cirkusové dovednosti, spoustu představení cirkusových škol,” říká principál Losers s tím, že se umění akrobacie s čínským bojovým uměním Wushu velmi prolíná.
Vítězství v Československo má talent
Když dokončil sportovní kariéru, hledal něco, co by ho udrželo ve formě. „A proto že se mi vždy líbila akrobacie, rozhodl jsem se s kolegou ze Sokola, že to vyzkoušíme. A tak jsme společně začali dělat hand to hand akrobacii,” popisuje Petr Horníček. A tak vzniklo duo DaeMen.
„Kamarád nám řekl, že začíná první ročník Československo má talent a zeptal se, zda se nechceme přihlásit. Přestože jsme to zpočátku zavrhli, pak jsme si to rozmysleli a když jsme se soutěže zúčastnili a vylezli z naší gymnastické bubliny, tak jsme konečně viděli tu různorodost činností, kterými se člověk může živit. Bylo neuvěřitelné, jak se lidské tělo dokáže vybičovat k takovým šílenostem, které jsme tam viděli,“ říká s úsměvem Petr Horníček.
Dodává, že jim jejich schopnosti nepřišly nikterak speciální. „Pro nás to byl každodenní chleba, necítili jsme se ničím výjimeční. Člověk musí trénovat několik let, aby se zdokonalil. Za tu dobu vám to prostě přijde jako normální věc. No a my jsme to pak nějakým zázrakem vyhráli.“
Po vítězství v Československo má talent se přesunul k divadlu. „V této době jsem už koketoval s divadlem, konkrétně s režisérským duem SKÚTR. Poté jsem se potkal s Rosťou Novákem, principálem Cirku La Putyka, kde jsem se aktivně podílel na prvních dvou projektech. A to byly moje začátky kolem nového cirkusu a to mi zůstalo,“ říká
Na novém cirkusu se mu vždy líbila především volnost. „Ve sportu je vše svázáno pravidly a máte dvě minuty na to, abyste ukázali, co máte v sobě. Tady je porušujeme, a to mě baví a snažím se o to v každém představení,“ dodává ke svým začátkům u divadla.
Vznik Losers
Poté, co se svým kolegou vystupoval na několika benefičních i firemních akcích, se rozhodl jít dál. „Nestačilo nám jen vystupovat, a protože se mi vždy líbilo divadlo, tak jsem měl chuť dělat něco víc uměleckého. Chtěl jsem být nespoutaný, víc se otevřít a experimentovat. Lidi více bavit.“
Založit si vlastní divadlo byla ale obrovská změna. „Divadlo je úplně o něčem jiném, než když jsme vystupovali jako duo DaeMen. V týmu musíte důvěřovat naprosto všem lidem, aby to dávalo smysl. Nespoléháte se jenom na sebe a svého parťáka, ale na více lidí,“ dodává k životnímu kroku principál Losers.
Důvěra i několikahodinové tréninky
Vzájemná důvěra a sympatie v týmu jsou pak jedním z hlavních pilířů, na které upozorňuje i principál Losers. „Na projektech se vždy společně mnohem více sblížíme. Je to hlavně o důvěře, když stojí tři na sobě, tak ten nahoře si musí být stoprocentně jistý, že ho ti dva dole nezradí. A že když se něco stane, tak jsou kolem další, kteří zasáhnou a pomůžou. Důvěra se nerodí ze dne na den, musí se vybudovat.“
Ale někdy si to prostě jen nesedne. „Ne nadarmo se říká, že vrána k vráně sedá. Prostě to cítíte. Když děláme konkurz, tak se předvádí základní gymnastika, ukázka tance, herectví a už tam vidíte, jak ten člověk na tom je. Jednoduše platí, když si lidi nerozumí osobnostně, nebudou si rozumět ani v akrobacii.“
Strach jako zdravý element
Inscenace může vznikat i několik měsíců. Předchází ji brainstroming, scénář a následují tréninky. „Standardní tréninky máme šestkrát týdně. Když děláme nový projekt, tak je to i šest dní v týdnů třeba sedm hodin denně,“ říká k nacvičování nových představení s tím, že by ideálně na trénování nového projektu potřebovali i dva roky.
Potřeba ovšem není jen skvělé pohybové vybavení, ale je zapotřebí být hercem i třeba muzikantem. „Nový cirkus boří hranice tím, že přesahuje do tance, divadla. Akrobaté se stávají mnohostrannými performery. Hrají na hudební nástroje, dělají akrobacii, tancují, zpívají. Myslím si, že tento trend bude pokračovat a tím, že máme neomezené hranice, tak můžete přijít s čímkoliv a vytvořit cokoliv,“ popisuje Petr Horníček.
Při nacvičování nových prvků i před každým vystoupením vždy existuje nějaké potenciální riziko. Zdravý strach je ale podle Petra Horníčka žádaný. „Každý musí v sobě ten zdravý strach mít. Vlastně už jen to, že rozumně uvažujete nad tím, co se může stát, tak tím vlastně předcházíte nějakému potencionálnímu nebezpečí. Kdybychom se do toho vrhli jako blázni, tím spíš by se nám mohlo něco stát. Je potřeba mít zdravý rozum a být připraven na to, že to riziko tam vždycky je.“
Nové začátky
Losers se nyní přesunuli do prostor bývalého Branického divadla, ze kterého udělali svou domovskou scénu. „Divadlo jsme otevřeli během covidu a jako první věc, kterou jsme udělali bylo, že jsme ho přejmenovali. Využili jsme první tři písmena a vytvořili název Divadlo Bravo, což je vlastně slovo, kterým vyjadřujete poděkování umělcům. Je skvělé, že je to vlastně i mezinárodní název. Chceme, aby ho lidé vnímali jako místo, kde se právě odehrává nový cirkus.“
Vytvořit druhou scénu k Jatkám 58 bylo něco, co chtěl Petr Horníček udělat už dlouho. Cílem je rozšíření divácké základny nového cirkusu v Praze. „Chceme nabídnout nový cirkus divákům i v průběhu roku, a to rovnou na dvou scénách, tedy na Jatkách a v Divadle Bravo. Myslím si, že adrenalin diváky vždy bavil a že tady ten potenciál je. To chvění, úžas a napětí živí to, že na tento typ představení chtějí jít znova,“ uzavírá rozhovor Petr Horníček.
