Anna Basiková Ema Labudová je velkým objevem na poli české literární scény. Za svou prvotinu Tapetář získala cenu Knižního klubu a právě je na pultech knihkupectví její nová kniha Lada u ledu.
Svou prvotinu Tapetář jste napsala už na gymnáziu a vyšla, když vám bylo pouhých 20 let. Kdy jste se psaním začala zabývat na profesionální úrovni?
Nevím úplně, co si představit pod ,,profesionální úrovní“. Jestli je to otázka výdělečnosti, tak ve chvíli, kdy vyšel Tapetář, do té doby jsem ze psaní měla leda dobrý pocit. Jestli to má vypovídat i o kvalitě, někdy mám o profesionální úrovni svého psaní pochyby doteď.
Kdo vás v tvorbě nejvíce ovlivnil?
Hodně se to mění v čase, a navíc si občas ani neuvědomím, že píšu pod dojmem něčeho, co jsem zrovna zkonzumovala. Teď mě asi nejvíc ovlivňují Hirohiko Araki s Václavem Erbenem.
Kde hledáte inspiraci pro své knihy?
Nehledám. Vždycky si mě mrcha najde.
Jak vás napadlo téma první knihy, jejímž hrdinou je mladý homosexuál žijící v Manchesteru v 50. letech?
Četla jsem si o Alanu Turingovi a na základě toho na mě přišla ta základní myšlenka, jaké asi je v takové situaci žít, a pak si to víceméně dělalo, co chtělo.
Obě vaše knihy jsou z minulosti. Proč?
Sama nevím. Někdy mi ta naše přítomnost přijde těžko uchopitelná.
Za prvotinou Tapetář jste byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku a získala za ni cenu Knižního klubu jako nejmladší v historii. Co se tím pro vás změnilo?
Cena Knižního klubu mi hlavně otevřela dveře k vydávání, což se mnohým nepoštěstí. Obojí pro mě taky znamenalo takové zjištění a ujištění, že jsem snad docela dobrá, nejen podle mámy a táty.
Tématem vaší nové knihy jsou poruchy příjmu potravy. Nebylo takových knih napsáno už mnoho?
Myslím, že ne.
Jak moc je pro vás důležité hodnocení a recenze vašich knih?
Přijde mi hrozně super, že v textu lidi objeví věci, které mě při psaní vůbec nenapadly, a že si knihy každý vykládá po svém. To mě u ohlasů zaujme nejvíc. A jsem velice ráda, že s většinou kritiky, kterou jsem na sebe zatím četla, buď tak trochu souhlasím, nebo aspoň chápu, kde se bere. Málokdy se mi stane, že mi někdo něco napíše a já si řeknu, tak to jste mě, paní nebo pane, silně nepochopil/a. Na čemž teda není nic špatného, když někdo text vezme úplně jinak, než jsem zamýšlela já, naopak je to dobře, ale když na základě toho kritizuje, tak si z toho nemůžu nic moc odnést, protože jediné, co na to můžu říct, je „jo, ale já za tím měla tenhle a tenhle záměr a ten mi přijde dobrý.“ Ale většinou je kritika pro mě vlastně katalyzátor změny nebo posunu, něco už tak podvědomě vnímám, že bych na tom mohla zapracovat, a kritický komentář mě nakopne ve smyslu, „no, to bys teda mohla.“
Pracujete na další knize, nebo si dáváte pauzu?
Prací bych to nenazvala. Píšu v hlavě a občas scénu dvě rukou, abych to viděla na papíře. Bohužel mě teď trochu sabotuje doutnající koudel v podobě státnic.
