Daniela Wojnarová Jsem žena a denně za to platím. Teď to nemyslím nijak obrazně, nejedná se ani o žádné povzdechnutí nad údělem ženy. Doslova a téměř na denní bázi platím víc peněz než muži za totožné služby či produkty. A existuje pro to i název – růžová daň. Nejde však o daň jako takovou, za názvem stojí diskriminační cenová politika. Růžové žiletky, rozdílné ceny v kadeřnictvích či cyklistické helmy „pro holčičky“.
Růžová daň, někomu možná známá pod anglickým překladem pink tax, poukazuje na typ cenové diskriminace u produktů a služeb, které cílí na ženy. Tyto produkty jsou v praxi dražší než jejich obdobné mužské alternativy. Tento ekonomický fenomén byl pojmenován již před více než třiceti lety a upozorňuje na genderovou diskriminaci. Samotný název vychází z častého využívání růžové barvy na obalech produktů. V konečném důsledku to je víc než přesné – ženy si totiž připlatí pouze za růžový zevnějšek zboží.
Proč se to děje?
Nad důvody, proč k takové diskriminační ekonomické politice vůbec dochází, bychom mohli dlouze spekulovat. Zjednodušeně řečeno se brandy zkrátka snaží co nejvíce roztočit kolečka kapitalismu a navýšit své zisky na možná i nemožná maxima. Ačkoliv je to v hyperkapitalistické době vlastně více než jasný krok, i tyto podnikatelské snahy by měly být regulovány. A to zejména v případě, že je část cílové skupiny znevýhodňována. A co můžeme dělat my? Mluvme o tom, všímejme si, upozorňujme na diskriminační praktiky prodejců. Ono to v závěru není málo.
„Růžová daň je mýtus, ženy více utrácí“
Zlí jazykové by mohli namítnout, že růžová daň neexistuje a ženy pouze víc nakupují – tím pádem i víc utratí. Takový argument nelze použít plošně u všech odvětví, například však v případě kosmetickém průmyslu je pravda, že ženy nakupují zhruba dvakrát tolik produktů co muži. Já bych však ráda hned v úvodu uvedla věci na pravou míru. Růžová daň neporovnává množství produktů, které ženy nakoupí, ale cenu za konkrétní zboží. Zjednodušeně řečeno, porovnáváme šampón určený ženám se šampónem pro muže.
Cyklistika s dcerou se prodraží víc
Často citovaná studie z roku 2015 – pro zájemce jde o From Cradle to Cane: The Cost of Being a Female Consumer – porovnává rozdíly v cenách produktů určených pro ženy a dívky. Studie mimo jiné uvádí, že už v roce 1994 ženy platily o 1 351 dolarů ročně více než muži, a to za stejné služby a zboží. Porovnáváno bylo pět segmentů – hračky a doplňky, dětské oblečení, oděvy pro dospělé, produkty osobní péče a produkty pro seniory a domácí zdravotní péči. Ze studie vyplynulo, že napříč všemi kategoriemi muži zaplatí méně než ženy. A to v průměru o 7 %. Hračky pro dcery vyšly newyorské rodiče dokonce o 13 % dráž než obdobné vybavení pro chlapce.
Tvrdší chloupky a složitější střihy
Společnosti se snaží z nadsazených cen pro ženy všemožně vybruslit. Modelovým příkladem jsou například žiletky, který se staly už i jedním z nejčastěji předkládaných paradigmatem růžové daně. V USA je cenový rozdíl mezi žiletkami pro muže a ženy obrovský, povšimnout si ho však můžeme i na českém trhu. Americké společnosti vyšší ceny obhajují například tím, že ženy potřebují pohodlnější rukojeť, lubrikační pásky a oblou hlavici, aby si lépe oholily záhyby na těle, či tím, že „chlapácké žiletky“ jsou dělané na tvrdší chloupky na tváři, nikoliv však na nohy či podpaží.
Nebudeme si však nalhávat, že muži nepoužívají své nerůžové žiletky i na jiná místa na těle. Obdobné argumenty se nesou i napříč oděvním průmyslem. Ženská trička jsou údajně náročnější na ušití, proto jsou jejich ceny vyšší. Určitě to bude kousek od kousku, ale když se podívám na „ženské“ triko rovného střihu a porovnám ho s „mužským“ prototypem, žádný rozdíl nevidím. Kromě té ceny ovšem.
Růžové služby
Jak už jsem předestřela v úvodu, růžová daň se nevztahuje pouze na produkty, ale růžové mohou být i služby. Uvedu to modelovým příkladem, se kterým se setkal snad každý z nás. Do pražského kadeřnictví přijdou muž a žena s vlasy v délce po klíční kosti. Oba chtějí pouze zastřihnout konečky. Před odchodem je muži naúčtováno čtyři sta korun, zatímco žena má zaplatit sedm set korun. Stejná situace by se dala aplikovat i na úpravu obočí, pedikúru či základní kosmetickou péči.
Rozdílných cen v kadeřnických a kosmetických salónech si můžeme povšimnou téměř všude. Proti takové cenové politice se vymezil například pražský salon Barbarette, který se prezentuje tím, že otevírá své dveře všem – a za stejných podmínek. Za střih i péči si muži i ženy zaplatí stejnou sumu. První provozovnu Barbarette otevřela Klára Váňová v roce 2012 v Londýně a od té doby se snaží prosazovat rovnocennou cenovou politiku na mediální, nadnárodní i osobní úrovni.
Tamponové daně
S tématem růžové daně se neodmyslitelně pojí i tzv. tamponová daň. Jedná o neoficiální název praktiky vysokého zdanění dámských hygienických potřeb. Proč je to problém? Nákupu hygienických potřeb se nevyhne převážné procento žen. Nedobrovolnými zákazníky se stávají už v útlém dívčím věku a byznys tomuto odvětví dělají až do menopauzy. Problematické to může být zejména pro ekonomicky citlivější část obyvatelstva a může to vést až ke krajním situacím, kdy dívky během menstruace nejdou do školy, protože nemají hygienické pomůcky.
Evropský parlament doporučil členským státům snížit daň na dámské hygienické produkty na 5 %. Běžná daň z přidané hodnoty v České republice činí 21 %, existuje však výjimka u položek, které přestavují naprostou nezbytnost. Tam se daň pohybuje mezi 10 až 15 procenty. Alarmující je však fakt, že dámské hygienické pomůcky mezi takovými produkty nefigurují.
Platíme víc – a co dál?
Růžová daň se zkrátka děje. Většina lidí o ní přitom ani vědomě nepřemýšlí a přijaly dámské produkty jako ty dražší. Některé státy se ji snaží více či méně aktivně řešit, jiné přivírají oči. Například v Kongresu USA byl již v roce 2013 představen celostátní zákon proti cenové diskriminaci na základě pohlaví. Ten byl uveden v platnost roku 2019, a takzvanou růžovou daň tak zakazuje.
Na území Evropské unie se politici (čas od času) zabývají tamponovou daní, problematiku té růžové jako celku zatím stále nikdo neřeší. Tam kde nekoná stát, nastupují individuální brandy samy za sebe. Proti diskriminační ekonomické politice se tak přinejmenším vymezují některé značky, jako jsou například Boxed či Billie. Ty a mnohé další zavádějí stejné ceny za výrobky určené ženám a mužům. Zpravidla je pak inzerují pod nápisy Pink Tax Free.
Cestou, která je rovněž čím dál častější, je výroba takzvaného unisexového zboží. Tím si společnosti nejen sníží náklady na výrobu, ale zároveň se tak po vzoru chytré horákyně vyhnou možnému nařčení z cenové diskriminace.
