Mirka van Gils Slavíková: Z profese jsem si udělala životního partnera

Mirka van Gils Slavíková je inspirací nejen v profesním, ale i v osobním životě. Narodila se v Plzni, ale přes 30 let cestuje po světě – studovala ve Francii a Švýcarsku, bydlela v USA i Jihoafrické republice. Z té se ostatně vrátila zpátky do Česka autem. Proč taky ne, do rodného města to bylo jen něco málo přes 13 tisíc kilometrů! Nedávno vydala už druhou kuchařku Famózní 2.

Mirky zvídavost, otevřenost a pozitivní nálada je tak nakažlivá, že si sympatickou růžovovlasou cukrářku zkrátka musíte zamilovat. Stejně jako její knihy plné skvělých receptů. Mirka v nich předává své know-how a věřte, že pod jejím vedením zvládnete upéct plzeňsko-chodský koláč i vy.

Možná i proto Mirka, momentálně žíjicí v Nizozemsku, pravidelně pořádá kurzy pečení – kdo jiný má učit, než držitelka prestižního francouzkého titulu Profesorka cukrářského umění, vítězka několika cukrářských olympiád a žena, která pekla pro Karla Gotta, Angelu Merkelovou i Nelsona Mandelu?!

Dokázala jste procestovat velkou část světa a v mnoha zemích i několik let žít, kde se vám žilo nejlépe?

Všude může být pěkný život, pokud je země v míru a my máme práci a zdraví. Dobří a špatní lidé jsou také všude. Možná záleží tak trochu i na štěstí… Navíc pro mě je doma tam, kde mám děti. Ale měla-li bych jednu označit, tak mně zalezla pod kůži Afrika, svojí kouzelnou přírodou, nádherou fauny. Nikdy nezapomenu na bezelstné stádo žiraf, které nás přišly u snídaně navštívit svým valčíkovým krokem.

Co jste si z života v zahraničí odnesla?

Z každého pytle trošku. Jednoznačně asi více úsměvů, zdvořilosti, méně nerudnosti a závisti. Z toho plyne, že je velmi důležité, abychom nebyli lhostejní k okolí, k přírodě i k ostatním zemím, potažmo národům. A samozřejmě také mnoho chuťových zážitků, receptů a inspirací.

Jaké to bylo přestěhovat se do země, kde nikoho neznáte?

Samozřejmě veliký strach, ale také zvědavost a možná i trochu naivity. Hlavně obrovské množství touhy po dobrodružství a něčem neznámém. To tedy byl přelet z Evropy do Jihoafrické republiky. Neznalost jazyka byla dramatická, ale to vás donutí se jazyk naučit a také to jde v cizí zemi snáze. Další přemisťování už bylo podstatně jednodušší. Já dodnes ráda cestuji, ale nejsem klasický dovolenkář. Baví mě poznávat život, autenticitu zemí a jejích obyvatel.

O tom je můj úsměv – nic mě nestojí a vše rozzáří!

Četla jsem, že jste se původně chtěla kvůli tatínkovi a jeho kaktusům přestěhovat do Brazílie. Byla jste tam už?

To si představte, nebyla. Ale co není, může být. V Brazílii znám jednoho šéfa restaurace, kterého bych velmi ráda navštívila se synem Clarkem, pro kterého je právě Alex Atala velkým vzorem tradiční kuchyně. Ráda bych do Mexika na kakaovou plantáž, protože kakaové boby a čokoláda jsou můj život a láska. Ještě je hodně zemí, kam bych se ráda podívala.

Jaký dezert je váš nejoblíbenější?

Dnes jsme zrovna toto téma probírali, protože jsem pekla mandarinkové řezy a usoudila jsem, že mám-li chuť sníst víc soust než jedno, pak je to vynikající dezert. A snědla jsem celý kousek. Já miluji pečení a vyrábění dezertů a je tedy nabíledni, že mi musí chutnat. A vypíchnout jeden je ukřivdění ostatním.

A co naopak upečete, chcete-li jít „na jistotu”? Co zkrátka chutná každému?

Tato otázka je ovlivněna zemí, kde peču či pro koho peču. V Česku jednoznačně uspěji plzeňsko-chodským koláčem. Kde je mák, tvaroh nebo povidla, to vždy uspěje a nezklame. V Holandsku se dá říci, že skoro vše. Přeci jen čokoládové výrobky jsou o poznání úspěšnější. V Americe je vše, co je z Evropy, nejlepší. V Africe milují poměrně hodně sladké dezerty. Však na „jistotu“ je hlavně pečení s láskou.

Občas, když se procházím Prahou a nakukuji do výloh, přijde mi, že dezerty vzhledem připomínají spíše umělecká díla. Jakou důležitost má vzhled v poměru k chuti?

Samozřejmě vzhled prodává, a estetičnost je proto velmi důležitá. Ale chuť je absolutně prioritní, minimálně k udržení cukrárny. Cukrařina je umělecké řemeslo, zručnost je nutností, stejně tak jako chuťové vlastnosti cukráře. Takže za mě je to 1:1.

V mnoha městech jste provozovala vlastní cukrárnu. Byl to splněný sen? Plánujete otevřít další vlastní podnik?

Tak na to nemám vůbec čas. Popravdě není to na programu dne, je velmi těžké období. Současná ekonomika a k tomu ještě složitý výběr zaměstnanců… A také si myslím, že předávat zkušenosti a sepisovat recepty je také důležité. Navíc mě velmi baví tvorba knih. Takže žiji v maratónu psaní, natáčení a kurzů pro své cukroušky.

Jak jste si užila roli porotkyně v soutěži Peče celá země?

Užila a moc. Byl to takový splněný sen, stát se českou Mary Berry. Je úžasné, když funguje laskavost s edukací, i když šlo o reality show a o tom pořad byl. 

Pekla jste pro spoustu slavných osobností, pro koho bylo pečení nejnáročnější?

Pro všechny, protože bylo nutné si vždy nalézt informace o osobnosti, pak už se peče jednoduše. Velká výzva byla dezert pro Condoleezu Rice a úžasné pečení bylo i pro našeho drahého Karla Gotta, který miloval čokoládu. Radostí je každý dort, který udělá radost a chutná. Všichni rádi mlsáme. I James Bond (Daniel Craig).

Sama sladké kvůli intoleranci na cukr moc nejíte. Co tedy mlsáte? Máte nějaké „guilty pleasure”?

Bylo by asi hezké napsat, jak jsem dokonalá a vše mám pod kontrolou. Avšak nedokonalost je na nás roztomilá, všichni máme malé či větší hříšky. Já si „ujíždím” na ochutnávání novinek. Všechno mě zajímá, ale dám si jen jedno sousto, a pak nutím kluky dojídat. Nerada potraviny vyhazuji. Jídlo a potraviny ctím, ale všeho s mírou. Nejraději však mlsám čerstvý chléb s domácím máslem.

A tak si jdu světem a životem a rozdávám radost a lásku.

V rozhovoru pro Vlasta.cz jste řekla: „Jsem smířená s tím, že láska, kterou v sobě nosím, nepatří jednomu člověku.” Je to krásná formulace, která mnou skutečně zarezonovala. Mohla byste tuto svou myšlenku rozvést?

Láska je vzácností tak velkou právě proto, že je jí málo. Nicméně nemyslím tím různé varianty multiple vztahu. Ale myslím, že je nutné lásku rozdávat všem potřebným. Myslím, že svět je v šílené rychlosti a chaosu. Jsme ovládání mediálně a materiálně, až se zapomínáme zastavit a všimnout si človíčka vedle sebe. Přitom někdy stačí pohladit, obejmout a vyslechnout, prostě projevit empatii. Je to naprosto nepopsatelné, když se setkávám se všemi mými cukroušky a vidím nebo cítím, jak je láska blahodárná. I ti nejzatvrzelejší škarohlídi alespoň trošku roztají. A tak si jdu světem a životem a rozdávám radost a lásku.

Čím je podle vás naplněn smysluplný život? 

Vše v našem životě musí být vyrovnané. Vlastně jsem pracovně velmi spokojená, a to je základ. Asi nikdo nemá život jako procházku rajskou zahradou, ale měli bychom život prožít a ne přežívat. Avšak pro každého je představa o smysluplném životě zcela jiná. Já jsem si svou představu skoro vyplnila. Z profese jsem si udělala životního partnera, totiž vždy a všude jsem pekla. Mám děti, po kterých jsem toužila. Využívám veškeré své kreativní podstaty. Takže odčerpávám na maximum z toho, co mi sudičky daly do vínku. Je přeci krásné prožít každý den s malým úsměvem, že mám tu svoji nádhernou smečku a že náš život stojí za to.

Říkáte o sobě, že jste bohémka. Jak se vaše bohémství nejčastěji projevuje?

Rozhodně musím říci, že jsem za to šťastná, rozhodně není můj život nudný. Jdu skoro do všeho naplno. Výzvy jsou od toho, abychom je překonávali. Má akcelerace s nápady je někdy bez brzdná. Pro mé milované je to někdy prostě dost příšerné. I to, že začnu něco vysvětlovat a předpokládám, že to všem dojde. Někdy lítám v oblacích a sním si. V takových momentech vzniká mnoho krásných projektů, včetně knih. Velmi ráda maluji s olejovými barvami, to je prostě naprosté odpoutání od reality.

Nejde mi si vás představit bez úsměvu na tváři. Jak se udržujete v dobré náladě? A jak se na druhou stranu vypořádáváte se smutkem?

Právě proto, že je smutku v našich životech dost, neboť život je sinusoid, tak je velmi podstatné nezapomenout vnímat ty kvalitní, krásné strany života. O tom je můj úsměv, nic mě nestojí, ale vše rozzáří. Mít radost a nabírat sílu v úsměvu na projití černým lesem je základní kámen žití. Život by měl být barevný, ne černobílý. 

Co vám udělalo v poslední době radost?

Třeba Štědrý večer, který byl krásný, ale oproti jiným jsme udělali navíc krásné Vánoce dvěma báječným klukům. Jsou to přátelé mých synů, pro které naše Vánoce byly poprvé, a to je prostě nade všechny dary. My jsme měli ještě jeden společný „první” Štědrý večer se všemi milovanými z mého týmu, který se odehrál dva týdny před Vánocemi. Ten byl obrovskou radostí, protože žádné dary neudělají větší radost, než čas, který si na sebe uděláme a společně prožijeme.

Co vás v roce 2022 čeká? Máte nějaké konkrétní plány?

Plno radostných činností, jako je přemýšlení nad novou knihou a když to dobře půjde, tak i celá její realizace, která je vždy neuvěřitelné dobrodružství. Pak kurzy, natáčení videí na sociální sítě a vše, co rok přinese. Tak pokud mi síly dají, ráda vše přijmu. Především však sdílet společné chvíle se všemi milými lidičkami, protože díky nim dočerpávám energii. 

Oba dva díly knihy Famózní! můžete zakoupit na Mirčiných oficiálních webových stránkách.

Josefína Joštová

Mám ráda lidi plný barevných myšlenek a černý kafe a humor. Učím se španělsky, protože plánuju důchod strávit na prosluněný španělský pláži se sangríou v ruce. Do tý doby toho ale chci ještě hodně stihnout a po cestě se toho ještě spoustu naučit. A alespoň část z toho tady s váma sdílet.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.