Herec Jan Mansfeld poodkrývá v rozhovoru nejen zákulisí seriálu Ulice

Když jsme Jana Mansfelda spatřili v televizi poprvé, bylo nám jasné, že se díky němu chceme o herectví dozvědět víc.

Myslím si, že mám na vycházející talenty čich, což se vždy nejvíce potvrdí osobním rozhovorem. Bylo tomu tak i v případě jednatřicetiletého herce Jana Mansfelda, kterého jsem nedávno zahlédla v seriálu Ulice. Je tam nováček. Do Švandova divadla, kam právě přichází s Masarykem na tričku, však nováček rozhodně není. „Kouříte?“ otevírá naši konverzaci s úsměvem a mně je snad poprvé v životě líto, že této závislosti neholduji.

Jaký byl pro vás dosud nejzásadnější herecký moment?

Asi mé první angažmá po škole v brněnském Divadle Husa na provázku, které bylo i důvodem pro mé studium na JAMU a stalo se mým splněným snem. Bylo až k neuvěření, že ve stejný čas přišlo i mé druhé splnění snu, a to nabídka na účast ve filmu Zlatý podraz, kterou v této odpovědi nelze nezmínit.

Vždycky jste chtěl být hercem?

Nechtěl! I když zrovna teď o Vánocích jsme si pouštěli videa, jak jsem byl malý a tam mi to před kamerou celkem šlo. Byl jsem samá ruka, samá noha, ale nikdo mi v tu dobu neříkal, z tebe jednou bude herec. Až při střední škole jsem přičichnul k dramaťáku.

Jakou střední školu jste studoval?

Obchodní akademii, ale ne z důvodu, že by mě zajímala ekonomie a účetnictví. V tu dobu jsem myslel na jiné věci, a tak když jsem se dozvěděl, že ve třídě bude 25 holek a asi jen čtyři kluci, bylo to jasné. (smích)

Všimla jsem si, že ve svém medailonku na YouTube máte větu: „mám rád dobré pivo, zábavu a ženy“. Využil jste svého šarmu vůči opačnému pohlaví někdy i při práci?

To tam vážně mám? (smích) Určitě ho nevyužívám vědomě! Jsem vlastně celkem stydlivý člověk. Ale znáte to, když se člověk snaží zapůsobit, nahodí psí oči…

Můžu to dát do titulku?

To s těma psíma očima? To jsem asi říkat neměl. (smích)

Je pravda, že jsou herci spíše extrovertní? Jaké vlastnosti by měli mít?

Naopak! Znám spíš víc herců introvertů. Já sám to mám tak na půl, do jisté míry jsem rád středem pozornosti, ale někdy zase nechci lidi ani vidět. Je to možná tím, že jsem blíženec, taková rozpolcená osobnost. (smích) Jinak by ale herec určitě měl mít to nadšení pro věc a měl by ctít lidskou přirozenost, až nezkaženost, protože každá zkušenost i studium herectví vás jakýmsi způsobem vymodeluje. Je důležité nezapomínat na sebe a často ze sebe i čerpat.

Je důležité nezapomínat na sebe a často ze sebe i čerpat.

Jak těžké je se v českém prostředí prosadit jako herec?

Těžké to určitě je, protože ten český rybníček je poměrně malý. Na druhou stranu si nemyslím, že pokud pocházíte z herecké rodiny, máte to jednodušší, přijde mi, že je to spíš naopak. Jestliže v sobě máte píli a možná i trošku ostré lokty, všechno, čemu věříte, se určitě může stát. Je ale důležité se neustále připomínat, být aktivní a chodit na castingy. Nic v životě vám samo do klína nespadne.

Nově hrajete i v oblíbeném rodinném seriálu Ulice, jak jste se k roli scénáristy Jakuba Štěpánka dostal?

I zde to bylo prostřednictvím castingu, který probíhal v dubnu loňského roku formou kamerových zkoušek, při kterých jsem měl dialog už s mou kolegyní Markétou Stehlíkovou, která hraje Karlu Marečkovou. Po nich mi tvůrci oznámili, že mě vybrali, bylo to rychlé. Od září jsem začal točit a od nového roku mě mohou vidět i diváci na televizních obrazovkách.

Kolik obrazů přibližně denně natočíte?

Přiznám se, že to tempo pro mě bylo ze začátku celkem překvapující. Za den stihneme i 12 obrazů. Pro představu, jeden obraz obsahuje i pět stránek textu, na což si můj mozek musel chvíli zvyknout.

Jak se dá naučit takové množství textu nazpaměť? Máte na to už nějaké zlepšováky?

Mám vyzkoušeno, že nejefektivnější je, když si text nejdříve přečtu, poté přeříkám vlastními slovy a pak si ho tak broukám kdekoliv právě jsem. Už se mi párkrát stalo, že na mě při tom někdo koukal a evidentně si myslel, že jsem schizofrenní.

Zdroj: Archiv TV Nova

Sledoval jste Ulici ještě předtím, než jste v ní začal hrát?

Věděl jsem, že existuje, ten seriál tu běží přes 15 let, ale že bych se prohlašoval za fanouška, to se asi říct nedá. Ulice odstartovala ten neuvěřitelný boom seriálů, a tak nemohla uniknout ani nám doma, kde jsme si ji často pouštěli.

Máte už nějaké fanynky?

(smích) Tak to víte, že mi někdo občas napíše, ale nějaký větší příval zatím nepociťuji. Na sociálních sítích jsem, díky mé postavě Jakuba Štěpánka, celkem rozvířil debatu, ale spíš o tom, co bude má postava dělat, než jaký je Honza Mansfeld. Někteří lidé u těchto formátů nerozlišují mezi rolí a skutečnou osobou herce, což bude i vzhledem k mému nepříliš pozitivnímu vývoji postavy asi ještě sranda. Pan Štěpánek bude totiž takový had, který jde trošku přes mrtvoly.

Jaké je zákulisí natáčení Ulice?

Velmi příjemné! Nejraději mám takové shlukovací foyer, kde je catering, pohovky, sházíme se tu s kolegy a zkoušíme si tu texty. Velmi dobře jsou vymyšlená i studia, která jsou umístěna v takových hangárech, z nichž mě nejvíc baví asi ateliér náměstíčka. To je super, nenapadlo by mě, že to není venku. Klobouk dolů před celým štábem. Co se týče kolegů, tak ti mě hned tak mile přijali, že si nyní připadám, jak kdybych s nimi točil už mnohem déle.

Zdroj: Instagram Jan Mansfeld

Nepůsobí na vás účast v tzv. nekonečném televizním seriálu méně prestižněji než například účinkování na divadelních prknech?

Je pravda, že během studia herectví jsem k tomuto typu seriálů byl spíše odtažitý, to se přiznám, ale nyní to hodnotím velmi kladně. Pokud se herec dostane do nekonečného seriálu, který na televizních obrazovkách běží přes 15 let, je to určitá záruka oblíbenosti u diváků, ale hlavně záruka kvalitní práce celého tvůrčího týmu. Člověk získá nespočet zkušeností a při takovém natáčecím tempu má šanci se skvěle vyhrát. A ano, dostane se víc do podvědomí lidí, zviditelní se. Rozhodně to nevnímám tak, že by se mi kvůli tomu zavřely dveře někam jinam. Vždy záleží pouze na daném herci, jak profesionálně ke každé své roli přistupuje.

Je pravda, že během studia herectví jsem k tomuto typu seriálů byl spíše odtažitý, to se přiznám, ale nyní to hodnotím velmi kladně.

Kromě účinkování ve zmíněném seriálu hrajete také v divadle. Jak moc velký rozdíl to pro vás je?

Nedokážu si představit, že bych nehrál divadlo. Je to něco, co potřebuji, a v čem se chci neustále zdokonalovat. Je to také jediné, co umím. (smích) Ale co se týče toho porovnání, tak ten bezprostřední kontakt s divákem, který se mi v divadle dostaví, je nepopsatelný. Vždy po představení zažívám takovou euforii. Je to jako droga! Není nic víc než diváci, kterým při potlesku svítí oči, čehož si ještě víc všimnete v době, kdy musejí mít respirátory. Nicméně musím uznat, že natáčení mě vždy velmi lákalo. Ten minimalismus filmového herectví je mi svým způsobem bližší.

Je nějaká role, kterou byste nepřijal?

To je zajímavá otázka, budu chvíli přemýšlet, nevadí? Na první dobrou bych řekl, že taková role není, pokud bych se dokázal rozumně domluvit s tvůrcem. Na druhou stranu, více než na roli by mi asi záleželo na tom přístupu tvůrčího týmu. Nesouhlasil bych s prací na věcech, které provázejí nejrůznější machinace či politické zájmy. Co se týče například nějakých intimnějších scén, tak pokud by byly vkusně udělané, nemám problém ani s nimi.

Co je vaší hereckou životní metou?

Aby mě má práce i nadále dělala šťastným a bavila mě. Neupínám se ke konkrétním cílům, jsem rád za každou roli a příležitost.

Zdroj: Archiv TV Nova

O Janu Mansfeldovi:

Jan Mansfeld absolvoval činoherní herectví na JAMU v ateliéru prof. Niky Brettschneiderové. Jeho první angažmá bylo v divadle Husa na provázku, ale momentálně působí v Praze na volné noze. Hostuje např. ve Švandově divadle a Městských divadlech pražských. Debutoval v celovečerním filmu Zlatý Podraz a má na kontě řadu epizodních rolí v televizních seriálech, například v Poldovi, Specialistech nebo v seriálu Stíny v mlze. Od 10. ledna ho můžeme vídat jako novou postavu v nekonečném seriálu Ulice.

Klára Dedková

Od malička jsem si přála pracovat v módním časopise, ale když se můj sen splnil, zjistila jsem, že chci ještě něco víc – sedět v kavárně a pracovat na něčem vlastním. Miluju všechny ty holčičí věci, jako jsou kabelky, rtěnky nebo podpatky, ale dokážu ocenit také klasickou hudbu, kvalitní filmy, víno, architekturu nebo svíčkovou od babičky. Jsem posedlá parfémy, svíčkami a vším, co voní. Mužů nevyjímaje.

Doporučené články

1 komentář

  1. […] ale neví se o nich! Ať už jde o reality show Love Island, pražský fashion week nebo seriál Ulice. Právě dopisuju také rozhovor s režisérem Show Jana Krause, který bude o něčem podobném. […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.